Snem je trénovat olympijského vítěze

Ne, narodil jsem se v Tanvaldu. Tatínek pracoval v porcelánce v Desné v Jizerských horách a mamka pocházela nedaleko odtud. V roce 1959 přešel taťka do nově vzniklého národního podniku Elektroporcelán v Lounech.

Dětství jsem prožil v Lounech, ale 22 měsíců díky taťkovi v Indii. Stavěla se tam továrna na technický porcelán.

Po ukončí ZDŠ jsem rok chodili na Železniční učiliště v Lounech. Po absolvovaní prvního roku jsem přešel na strojní průmyslovku do Mostu. Mým třídním učitelem se stal Vojta Jošek z Litvínova, po Pepovi Frolíkovi můj druhý trenér. Pod jeho vedením jsem trénoval až do odchodu na vojnu.

Pepa byl zakladatelem atletického oddílu v Lounech i tradice Jarního přespolního běhu, který založil v roce 1964. Kolem Pepy se zakrátko vytvořila parta nadšenců, kteří se začali scházet na Letním cvičišti. Byl tam Jindra Vaníček, Láďa Marek, Míra Kučera a další. Skákali tyčku, do písku, do dálky, vrhalo se koulí i se házel disk a samozřejmě se běhalo. Největším pamětníkem této party je Láďa Marek.

V roce 1977 hned po škole ještě před vojnou. Elektrárna přidělovala byty a já se v dubnu 1977 oženil a čekal jsem rodinu. Nastupoval jsem do provozu jako pochůzkář kondenzace. Po vojně jsem si udělal zkoušky a řídil jsem pak jeden ze šesti turbogenerátorů 200 MW.

Klub byl založen v listopadu 1983, když jsme se na jedné směně sešli tři bývalí atleti – Petr Kopecký, Petr Donner a já. V té době jsme chtěli ještě sami závodit. Fungoval tady stále Pepa Frolík s Lokomotivou Louny s dětmi, v roce 1984 se tady měla pořádat zemědělská olympiáda. Na tu se stavěl na cyklistickém stadionu škvárový atletický ovál významným stavitelem Jaromírem Siberou. Elektrárna nám vytvořila vynikající podmínky pro sportování. Díky ní jsme měli autobus a vybavení. Základnu jsme měli na „cyklisťáku“. Škvárovou dráhu jsme pak s lidmi z oddílu udržovali více jak 15 let.

Jarní přespolní běh jsme začali spolupořádat ihned, jak začal fungovat oddíl. Pepa Frolík byl potěšen, že někdo bude držet štafetu po něm. V roce 1989 jsme přemýšleli o nějakém závodu, který by byl spojen s elektrárnou. Petr Donner tenkrát řekl, že od elektrárny do Loun by to mohlo být 15 km. Zjistil, že při startu před Volevčicemi bude cíl na výstavišti těch patnáct kilometrů. 9. 5. 1990 se uskutečnil první závod z Počerad do Loun – startovalo 48 běžců, mezi nimi i Ivan Uvízl, čs. reprezentant, rekordman v maratonu. Ten tady zaběhl čas 44:19 vteřin. Okamžitě se o tom závodě začalo mluvit. Na podzim roku 1992 Petr Donner s Milošem Kaplanem běželi maraton ve Frankfurtu nad Mohanem a tam před startem běžců startovalo šest vozíčkářů. Nadšeně vyprávěli, jaká to byla fantastická atmosféra. Tenkrát dělal na elektrárně Luboš Hanzlík, šéf Klubu rodičů a přátel dětí s hendikepem. Posháněli jsme kontakty a v květnu 1993 stálo na startu 7 vozíčkářů. O jednoho víc než v Německu!!! Byli jsme první atletický oddíl v České republice, který udělal společný závod pro zdravé a hendikepované. Díky přátelství Loun s Barendrechtem se o naší aktivitě dozvěděli holandští vozíčkáři a hned v roce 1994 byla na startu první vozíčkářka ze zahraničí paní Corma Reinders. O našem závodu se začalo mluvit nejen po Evropě, účastnily se ho výpravy z Německa, Francie, Holandska, Polska,Tuniska, Arabských Emirátů. V roce 2001 byli na soustředění v Lounech hendikepovaní sportovci z Tuniska, v letech 2002 a 2003 hendikepovaní z Emirátů. V létě roku 2002 jsme byli organizátory European Handbike Circle vyzváni udělat jeden ze závodů i u nás v Lounech. Závody EHC v Lounech jsme pak pořádali nepřetržitě v letech 2003 až 2018. V roce 2006 tady bylo první neoficiální ME v jízdě na handbiku. Rok 2004 a paralympiáda v Aténách byla asi vrcholem jak pro českou, tak i pro slovenskou ruční cyklistiku. Marcel Pipek získal zlatou a stříbrnou paralympijskou medaili v jízdě na handbiku a to samé se podařilo slovenskému závodníkovi Rosťovi Turečekovi. Rosťu jsem v té době připravoval osobně. Byla to intenzivní tříměsíční příprava, tenkrát to stačilo. Lepší zážitek si trenér nemůže přát, ten pocit je prostě neopakovatelný.

Bylo to na jaře roku 1993 k uctění památky člověka, který se intenzivně zajímal o veškerý sport v Lounech. Naše myšlenky mu byly velice blízké a spojení sportu zdravých a hendikepovaných vždy prosazoval.

Velká cena ČEZ je další závod, kterým jsme chtěli zviditelnit elektrárnu. Je určen dorostencům a juniorům jako jednodenní mítink. Od r.1996 podle možností. Jednou z největších akcí pro mládež bylo čtyřutkání. Tuto tradici založila partnerská města Lučenec a Louny. Na „cyklisťáku“ byla postavena nová dráha a vše tomu nahrávalo. V létě v roce 1984 jela výprava lounských atletů do Lučence. V roce 1985 se na toto utkání v Lounech přijela podívat malá výprava z NDR. Tak se začaly rozvíjet vztahy s atlety z Zschopau a následně z Thumu. Nakonec k tomu přizvali naši slovenští přátelé i své kamarády z maďarského Salgotarjánu. Točili se pořadatelé. Mělo to ohromný náboj, protože v tu dobu nebyly žádné mezinárodní závody v žákovské kategorii.

Ano, v tu dobu jsem byl OSVČ, takže jsem měl čas na to věnovat se další aktivitě. V září 2002 jsme v Lounech otvírali novou dráhu s tartanovým povrchem.

Kromě atletů všechny školy v dosahu. Naším snem je dotáhnout do konce výstavbu běžeckého tunelu podél tělocvičny.

Při slavnostním předávání dráhy mně ředitel tehdy nově vznikajícího závodu Sportovních staveb Swietelsky v J. Hradci nabídl zaměstnání. Musím říct, že tam se naplnil můj životní sen podílet na rozvoji atletiky.

Ano, od února 2012 šest let. Tohle byla další výzva a srdeční záležitost. Byl jsem v zastupitelstvu od roku 1992 po úmrtí Karla Raise kooptací a měl jsem velkou možnost vidět řízení města od bývalého starosty Emila Volkmanna. Jeho řízení nebylo vedeno polickým záměrem, ale vždy ku prospěchu města. Myslím si, že za těch šest let ve funkci, ať už to bylo s Editou Hořejší nebo s Honzou Čermákem jako místostarosty, jsme se také snažili směřovat radnici ku prospěchu Loun. V tu dobu se udělalo Zelené náměstí, zrekonstruovala se Zastávka, opravil Zimní stadion, vyprojektoval se plavecký bazén a byla zahájena jeho výstavba, došlo k rekonstrukci Masarykových sadů a pavilonu A. Tohle všechno by nešlo bez velkého úsilí zaměstnanců radnice. Zde bych chtěl poděkovat za významnou spolupráci Blance Sunkovské a celému jejímu odboru. Dokázala pochválit a motivovat lidi.

Vrátil jsem se ke Swietelskému a dělal jsem na stavebním závodě v Lounech. Pak ještě dva roky na Ředitelství silnic a dálnic. Důchodce jsem od 1. února 2024.

Připravovali jsme Jarní přespolní běh, pak hned nastoupila příprava Memoriálu Karla Raise, do toho trénování dětí, závody, takže zatím nemám času nazbyt. Tréninky máme každé úterý a čtvrtek od 17 hodin na ZŠ Přemyslovců. A od listopadu do března každou neděli jezdíme k Ročovu na výběhy.

Nemohli jsme trénovat, tak 30 % dětí odešlo. Problémem je, že děti nechtějí dělat něco, co bolí. Těžko se učí prohrávat. Celkově po covidu děti hodně zpohodlněly. Slyším to z úst učitelů a vidím to i na atletice.

4. 5. je to Memoriál Karla Raise a 3. 8. to bude snad Velká cena ČEZ.