Mým velkým přáním je, aby se lidé více smáli. Vždyť na světě je přeci hezky, říká Klaun Pepišto ze Žatce

Podsaditá postava, křiklavě oranžová paruka, červený nos, obrovské boty, kostým hrající všemi barvami a výrazné líčení. To jsou atributy, které nepatří nikomu jinému nežli klaunovi. Kromě nepřehlédnutelného zevnějšku by ale klauni měli také mít přirozené nadání, schopnost improvizace, vrozenou empatii a hudební talent. Veškeré tyto vlastnosti splňuje i Pepa Kádner alias Klaun Pepišto ze Žatce. Jak se vlastně k zajímavé profesi dostal, jak dlouho se jí věnuje, jaké klaunské dovednosti umí a daří se mu při vystoupeních pokaždé vyvolávat smích? Odpovědi na tyto otázky se dozvíte v následujícím rozhovoru.

• Pověz mi, jak se člověk dostane k tak zajímavé profesi-koníčku, jakým klaun bezesporu je?

V mém případě zcela náhodou. Ve škole jsem viděl plakát, na kterém skupina Crazy Action pod vedením Milana Hořejšího (známý jako DJ Majkl), hledala výpomoc na víkendové akce. Přihlásil jsem se a přijali mě. Postupně jsem se rozvíjel a po pěti letech se rozhodl, že se udělám sám na sebe a začnu se sólovou dráhou. Nevěděl jsem ale, jak správně začít. V tu dobu se mi ozvalo postoloprtské divadlo BezeVšeho. Manažer divadla pan Vápeník mi povídal, že by o mě měl zájem a chtěl by se mnou začít spolupracovat, protože mě měl možnost na nějakých akcích vidět. Nabídku jsem přijal, protože jsem věděl, že na to alespoň nebudu sám. V rámci divadla jsem získal více zkušeností a dnes již na některé akce jezdím i sám. Vytvořil jsem si své vlastní webové stránky a mám i vlastní omalovánky a samolepky, které rozdávám dětem. Funguji tedy jak s divadlem BezVšeho, tak i sám na sebe. Zařizuji si sám soukromé oslavy narozenin, svatby a dětské dny. Když je ale akce například pro šedesát dětí, je to na jednoho člověka hodně. V tomto případě mám k sobě parťáka.

• Jak dlouho se této činnosti věnuješ?

Začal jsem někdy před deseti lety.

• Měl si před tím nějaké zkušenosti s vystupováním nebo herectvím?

Nikdy před tím jsem do žádného dramatického kroužku nechodil. Nemám vůbec žádnou průpravu. Na základní škole jsem akorát hrál v jedné pohádce a hraní mě moc bavilo.

Dělat klauna mě naplňuje hlavně z toho důvodu, že dělám něco pro děti a nejenom pro sebe. Tři roky po sobě jsem také dělal během Vánoc charitu, kdy jsem navštěvoval žateckou nemocnici, Klokánek a dětský domov. Ředitelé organizací neměli s ničím starost, veškeré zařizování jsem si vzal na hrb já. Se zajištěním prostoru mi pak pomohl Petr Antoni. Sehnal jsem si rovněž sponzory, kteří byli pokaždé velice štědří. Mohl jsem díky nim rozdat dětem při soutěžích ještě více dárků než je obvyklé.

• Kdy přesně se charita konala?

To bylo někdy před pěti lety. Letos má manažer v plánu pořádat nějaké akce v podobném duchu, tak doufám, že to vyjde.

,,Na první vystoupení nikdy nezapomenu“

• Jaké byly tvoje začátky? Vzpomínáš si na své první vystoupení? Kde a před kým to bylo?

Na svoje první vystoupení si pamatuji velice dobře, nikdy na něho nezapomenu. Byl to dětský den ve Výškově u Postoloprt. Hráli jsme pohádku Tom a Jerry a princezna. Já měl nástup ještě s jedním klaunem na znělku ze seriálu Kobra 11. Jeli jsme v autě po sále a měli jízdu přesně naplánovanou do chvíle, než písnička skončí. Pohádka byla čistě improvizační, jen o hudbě a pár slovech ve verších. Padalo tam i hodně dvojsmyslů, které ale chápali jen dospělí (smích).

Na této akci jsem si poprvé vyzkoušel roli klauna, který mi zůstal až doteď. Jezdili jsme také různě po akcích v kostýmech Šmoulů nebo indiánů, ale nic z toho mě nenadchlo natolik jako klaun.

• Co na tvé rozhodnutí stát se klaunem říkalo tvé okolí? Rodiče, příbuzní a kamarádi? Posmívali se nebo tě podporovali? Byla to pro ně překvapivá zpráva?

Já jsem klaun už odmalička (smích). Kdo mě zná, tak ví (smích). Mé rozhodnutí stát se klaunem proto nikoho v mém okolí nepřekvapilo. A že bych se stal někomu terčem posměchu, bych neřekl. Když mi dnes někdo řekne ,,ty šašku počmáraná“, tak je to pro mě už lichotka.

• A na druhou stranu by se lidé přeci měli klaunovi smát…

Přesně tak. Pokud si ze sebe člověk neumí udělat srandu, nemůže být klaun.

• Jsou nějaké akce, na kterých vystupuješ pravidelně? Kam na tvé vystoupení v nejbližší době zavítat?

Pravidelně vystupuji na Mělnickém vinobraní nebo na Postoloprtských slavnostech.

Teď v sobotu budu na dětském dni v Klučku u Liběšic na koupališti. Ještě s jedním klaunem máme připravený program na hodinu a půl, ve kterém budou soutěže, tanec, tvarování balónků i bublinová diskotéka. Doufám, že bude teplé počasí a budeme moci použít i vodu z bazénu. Dále mě mohou lidé vidět 26. června v sobotu dopoledne ve Zbrašíně na Dětské olympiádě nebo od 16 hodin v Líšťanech, kde budu společně i s divadelním ansáblem BezeVšeho.

• Jaké období je pro tebe jako klauna, co se týče množství akcí, nejnáročnější?

V loňském roce jsem měl například od června do září několik akcí. Nejnabitější je vždycky červen.

,,Každý rok se učím něco nového“

• Co vlastně umíš a nabízíš? Co mě tak z klaunských dovedností napadá, třeba žonglování, tvarování balónků nebo jízda na jednokolce?

Nápad zařadit do programu ježdění na jednokolce se mi honí hlavou už dlouho, ale není to zrovna levná záležitost a asi nebude úplně lehké se na ní naučit. Přes sezónu navíc nemám tolik času. Sezóna mi končí na konci prosince po Vánocích a nová mi začíná v únoru Masopustem. Mám tedy jen měsíc a kousek, abych připravil sezónu novou.

Na každý rok se vždycky snažím naučit se něco nového. Na letošek jsem si připravil kouzlení. Mám například kouzelnické omalovánky a pár malých triků pro pobavení dětí, které si samy zkusí, že i ony umí kouzlit. Ještě nabízím bublinovou diskotéku, mám dva speciální stroje, které mi dělají nepřetržitě bubliny na plac mezi děti. Dělám i obrovské provázkové bubliny, které si děti mohou taky samy vyzkoušet. Žonglování mám v programu samozřejmě také.

Nemám ale rád, když klaun nechává děti sedět. Nelíbí se mi programy, když jen děti hodinu sedí a dívají se, co klaun dělá. Vím, že děti jsou hodně soutěživé, takže můj program se hlavně skládá z tance a soutěží. Co se týče tvarování balónků, tak jiní klauni se dětí ptají, co by chtěly vytvarovat a to jim vytvoří. Já jsem ale s dětmi od toho, abych si s nimi hrál a také je něco naučil. Na každé akci si tedy s dětmi zkouším vytvarovat z balónku například pejska společně. Podle mě z toho mají lepší pocit, protože ho zvládnou sami.

• Kde ses tyto dovednosti naučil a jak dlouho ti to trvalo?

Tvarování balónků jsem se naučil ještě na škole, když jsem byl u prvního manažera. Učil jsem se to asi čtrnáct dní. Ke správnému klaunovi totiž tvarování balónků patří. Ze začátku jsem dával dětem vybrat z pěti zvířátek a jiných věcí, ale zjistil jsem, že tvarování pak vyšlo na půl hodiny, což zabralo v programu zbytečně moc času. Jednodušší pro mě je nafoukat si balónky dopředu, dětem je rozdat a společně s nimi tvarovat. Jinak já dnes už po těch letech zvládnu tvarovat i poslepu.

Žonglování jsem se naučil před dvěma lety. Jako každý jsem začínal se dvěma míčky. Než jsem se to naučil, trvalo mi to asi měsíc a půl. Není to totiž vůbec jednoduchý. Zatím jsem se dostal k žonglování se třemi míčky. Žongluji ale většinou jen na začátku programu, abych dostal děti do rytmu.

Příští rok bych chtěl program doplnit o loutkové divadlo, které baví především menší děti. Mám ho doma a rád bych, aby mi ho někdo zrenovoval, ale zanechal pořád ve starém duchu.

• Profese klauna asi vyžaduje neustále sebezdokonalování, je to tak?

Samozřejmě. Stejně jako je to i firem. Když po čase nepřijdou s něčím novým, už za ostatními zaostávají.

• Pro koho jsou tvá vystoupení určená? Jakou věkovou kategorii nejčastěji navštěvuješ?

Nejčastější věková kategorie jsou děti od čtyř do devíti let. Já mám ale individuální programy, které jsou přesně dělané pro konkrétní dítě. Před narozeninovými oslavami chci od rodičů vždy vědět nějaké tři oblíbené písně dítěte, co má rádo, kolik mu je let a jak se jmenuje. Je smutné, že někdy mi ani rodiče nedokáží oblíbené písně svého dítěte říci.

• A daří se ti pokaždé vyvolávat smích?

Někdy je to těžké, ale pokaždé se mi to nakonec podaří.

,,Uplakané děti uplácím bonbóny“

• Já jsem se například klaunů jako malá vždycky bála. Setkáváš se i s takovými reakcemi dětí, že namísto smíchu přichází pláč? Jak reaguješ?

Ano, jsou takové děti, které se klaunů bojí. V tu chvíli děti uplácím bonbóny, a když nezaberou ani bonbóny, tak párkrát zapískám na nos a ony se většinou začnou smát.

Může se ale stát, že se mnou dítě nechce vůbec spolupracovat, ale ostatní ano. Bohužel se někdy jedná i o samotného oslavence. V tu chvíli s tím ale já nic nezmůžu. Musím ho nechat být a svým programem ho přesvědčit, že jsem tam pro srandu a nic mu neudělám.

• Klauni bývají často zápornými postavami v hororových filmech, takže je to pochopitelné. Jak se na to díváš ty?

To je pravda. Například ve filmu ,,To“ na motivy knihy od Stephena Kinga. Já se sice na horory nedívám, ale nejde mi do hlavy, proč někteří rodiče nechávají děti na takové filmy koukat. Nedávno jsem také koukal na seriál Modrý kód, kde byl lupič v přestrojení klauna. Když jsem to viděl, říkal jsem si, že je to zase další případ, kdy má klaun v televizi zápornou roli. Nechápu proč, když klaun má být postava veselá. Ani v seriálu Simpsonovi není Šáša Krusty zrovna pro děti.

• Máš nějaké úsměvné historky ze svých vystoupení? Ona spolupráce s dětmi, obzvlášť s těmi malými, musí být dost náročná…

Na akci v Seménkovicích předminulý týden jsem například udělal takový kotoul, až mi spadla paruka, ale nejvtipnější bylo, když se má kolegyně při nástupu rozmáchla, až mi zapískal nos a ona měla ruku od barvy.

Nebo když jsem byl před několika lety na slavnostech ve Vejprtech, chodil jsem do tamějšího infocentra čepovat vodu do rozprašovačů, protože bylo hrozné vedro, a stříkal jsem ji po lidech.

Pamatuji si také, že v Krupce na dětském dni za mnou přišla jedna paní učitelka a povídala mi, že jsem tedy pěkně drzý klaun. Já jsem se jí pak zeptal, jestli někdy viděla slušného klauna a ona samozřejmě odpověděla, že ne, a tak jsem dodal, co se tedy diví (smích). Drzost ke klaunovi patří, nemůže být uťápnutý a sedět v koutě.

Historek je hodně, ale je těžké si teď všechny vybavit.

• Říkáš, že se při vystupování vždy řídíš připraveným programem. Stalo se ti někdy, že šlo o čistou improvizaci?

Stalo, předminulý víkend. Vůbec jsem nevěděl, co budu dělat. Nakonec jsem zkusil žonglování a s dětmi si zatancoval písničku, kterou je naučil.

,,Kostým mám šitý přímo na míru“

• Jak dlouho ti trvá připravit se na vystoupení, co se týká oblékání a malování? Zvládáš to všechno sám nebo máš pomocníky?

Když jezdím na dětské oslavy sám, musím se zvládnout sám i namalovat. Někdy ale řeknu lidem, co si mě objednají, ať si mě jdou namalovat. Oni se leknou, že to neumí, ale nakonec jdou a já je v poslední chvíli zarazím, že jsem si dělal srandu (smích). Malování samotné mi trvá patnáct až dvacet minut.

Jinak na akci musím vždy přijet minimálně hodinu dopředu. Je potřeba připravit veškerou aparaturu a vyzkoušet, jestli vše správně funguje.

Jako klaun nemám rád, když se převlékám tam, kde jsou děti. Děti mě nesmí do začátku programu vidět, což mám ve svých podmínkách. Pro děti mám být překvapení, takže nikdy nevylézám z místnosti, kde se převlékám, než začne program.

•  A kostým používáš pořád stejný?

Ne, já si každý dva roky nechávám šít nový. Vybírám si své vlastní látky, takže je kostým šitý přímo na míru. Kupuji si vždy dvě látky, aby byla každá nohavice jiná. Ke klaunovi pak samozřejmě patří také kšandy. V dnešní době je ale docela problém nějaké extravagantní látky sehnat.

• Přišel za tebou někdy někdo po vystoupení a poděkoval ti nebo ti donesl dárek?

Poslední dobou se mi hodně stává třeba na svatbách, že za mnou lidé přijdou a chválí mi program nebo jsem třeba s novomanžely domluvený na nějaké částce a oni mi dají více, protože byli spokojení. A děti se se mnou po skončení vystoupení na veřejných akcích a dětských oslavách chtějí hlavně vyfotit.

• Jaké jsou tvé přání do budoucna? A myslíš vlastně na budoucnost nebo spíš žiješ přítomným okamžikem?

Mým velkým přáním je, aby se lidé více smáli a netvářili se na sebe jako kakabusové. Vždyť na světě je přeci hezky, tak proč bychom si ho měli znepříjemňovat.

• Smích přeci léčí…

Přesně tak! Četl jsem, že minuta smíchu prodlužuje život o pět minut.

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho dětských úsměvů.

Hedvika Mašková