Chci být herec, protože když se lidi smějí nebo mi dávají nějakou jinou odezvu, strašně mě to naplňuje, říká Sebastian Klištinec

Máme tady další týden a to znamená jediné – rozhovor se zajímavou osobností našeho regionu. Tentokrát jsme pro vás vyzpovídali sympatického začínajícího herce Sebastiana Klištince z Přívlak. Vidět jste ho mohli například v seriálu Sestřičky Modrý kód a příští rok na jaře se do kin chystá film, kde si mladý Sebastian zahrál nezdárného studenta. Jak vypadá natáčecí den, s jakými herci se měl možnost osobně setkat, má nějakou vysněnou roli a kdo jsou jeho herecké vzory? Na to a mnoho dalších otázek nám Sebastian odpověděl v následujícím rozhovoru.

    • Sebastiane, vím o vás, že vás baví herectví a natáčení. Dokonce jste si již pár rolí střihl. Prozraďte, kde všude jsme vás mohli vidět?

Už před čtyřmi lety jsem začal komparzem v tehdejším seriálu Modrý kód. To byly ale jen malé komparzní roličky.

Naposledy mě mohli diváci vidět v seriálu Ordinace v růžové zahradě, kde jsem si zahrál kluka, který přiběhne a panikaří, že babička má mrtvici. Jinak asi zatím moje největší role byla v seriálu Sestřičky Modrý kód, kde jsem hrál ,,kyklopa“, jak jsme roli všichni říkali. Přišel jsem totiž o oko. Hrál jsem pacienta, který nastavil zrcadlo v tu chvíli nemocnému doktorovi Hofbauerovi, který ležel na pokoji se mnou. On měl chorou ruku, já nemocné oko a navzájem jsme si házeli fórky na ta naše zranění, což bylo skvělý.

    • Kdy se díl vysílal?

V listopadu minulého roku.

    • A jak se to vlastně událo, že jste se v seriálech ocitl? Všiml si vás nějaký hledač talentů nebo jste se sám přihlásil na casting?

Právě před těmi čtyřmi lety jsem seděl na záchodě a četl si časopis, kde byl rozhovor s jednou paní, která se přihlásila do komparzu do seriálu Ohnivý kuře. Tehdy jsem ten seriál miloval. Ona v rozhovoru říkala, že to byla super zkušenost, že si prohlédla ateliéry a zmínila agenturu, přes kterou se do seriálu dostala. Mně tehdy svitlo, že bych to mohl taky zkusit. V červnu roku 2017 jsem se do agentury zaregistroval a v září téhož roku mi napsali, jestli bych neměl zájem natáčet komparz v Modrém kódu. Kývl jsem na to, i když jsem primárně chtěl do Ohnivého kuřete, ale byl jsem hrozně moc natěšenej a nemohl dospat. Pak jsem si postupně během komparzních natáčení vytvořil kontakty. Nejdříve jsem se sám nabízel, volal a hledat různě na internetu, ale potom už mi začali sami nabízet třeba epizodní nemluvené role a pak už jsem i mluvil, a tak to šlo postupně nahoru a doufám, že ještě půjde.

    • Co říkali na vaši iniciativu rodiče a kamarádi?

Rodiče byli rádi, vždycky mě podporovali a pořád podporují. Spolužáci byli skeptičtí (smích). Nejlepší kamarádi mě podporovali, ale ostatní byli takoví nepřející. Většinou jsem měl ale podporu a hlavně od učitelů. Chodil jsem na gympl v Kadani a v omluvňáku jsem měl vždycky ,,natáčení Praha“, ,,natáčení Praha“, ,,natáčení Praha“,… A učitelé se mě ptali, co zase točím. Bylo hezký, že natáčení tolerovali a neházeli mi klacky pod nohy.

    • Volali vám pak například známí, že vás viděli v televizi?

Určitě! Když to bylo všimnutelný, tak mi samozřejmě známí volali, že mě viděli. Komparz ale není nic extra, dneska se do něho dostane každý, kdo se zaregistruje. Bylo to ale vtipný. I teď mi zpětně lidi volají, protože se spousta seriálů opakuje. Je to pro mě takové hezké připomenutí, protože už nemám všechny komparzivní role v mysli.

    • Připravujete se teď na nějakou novou roli?

Teď zkoušíme v Divadélku při Národním divadle v Praze muzikál Chicago. Jde o hudebně dramatické studio mladých, ale já jsem tam nejstarší (smích). Dostal jsem se tam nedávno, konkrétně letos v lednu. Jinak jsem členem Divadla Navenek v Kadani, kde teď ale kvůli koronaviru už rok nehrajeme.

Co se týče filmové role, tak měl mít původně letos na podzim premiéru film Kam motýli nelétají, kde hraju vedlejší roli studenta Novotného, ale opět kvůli koronaviru byla premiéra odložena až na jaro příštího roku.

    • Můžete prozradit, o co ve filmu jde a jakou roli konkrétně hrajete?

Je to film, který má dvě hlavní role, a to učitele a studenta maturitního ročníku. Student je trošku divnej a já hraju kluka, který ho šikanuje. Když jsem vždycky hrál komparz nebo nějakou epizodní roli, tak jsem byl buď neutrální nebo hodnej a tohle je krásná záporná role! Je to prostě hajzl, idiot, homofób. Bylo to opravdu vtipný natáčení (smích). Zápletka ve filmu pak je, že se student a učitel ztratí během školního výletu v jeskyni a víc už prozradit nemůžu.

    • A k této filmové roli jste se dostal jak?

To bylo ještě náhodnější! Režisér filmu bydlí v Kadani naproti gymnáziu, které si vybral jako školu, kde bude točit scény ve třídách a podobně. Přišel za ředitelem, který věděl, že já natáčím a řekl mu o mně. Pak jsem se s ním potkal na chodbě, pozdravili jsme se a on řekl, že mi nějakou roli dá. Pak mě pozval na casting a dostal jsem právě jedinou víc mluvenou studentskou roli, která ve filmu kromě hlavní postavy je.

    • Popište, jak vypadá takový natáčecí den? Někteří si možná myslí, že je to legrace, ale já si myslím, že to může být někdy i dost vyčerpávající.

Je to vyčerpávající! Záleží ale, jestli jde o seriál nebo film. U filmu se jeden obraz může točit klidně celý den. Režisér piluje, aby bylo vše dokonalý, protože má více času, kdežto u seriálu se jeden obraz, což je jedna scéna, co divák v seriálu vidí, točí maximálně hodinu. Za den se tedy stihne natočit třeba třináct obrazů. Jeden díl trvá zhruba týden natáčení. V seriálu je všechno rychlý, přesný a ideálně bezchybný. Co je v natáčecím plánu, se musí v daný den natočit. Nelze říci, že se něco odloží. Mezitím je ale velká sranda!

Při natáčení je vždycky velká sranda, ale především je to dřina. Je třeba si uvědomit, že běžní lidé mají pracovní dobu osm hodin, kdežto herci mají dvanáct hodin s přestávkou půl hodiny na oběd a někdy ani to ne! Často také točí scény, které jsou nad jejich fyzické síly. Já například natáčel tři dny v Praze dánský film v zimě a herci museli při venkovní teplotě dva stupně a větru skákat do ledový vody a vytahovat holčičku z trosek domu. My tam jako komparzisti běhali a řvali a já měl zrovna horečku a zimnici. Na place jsem ale horečku neměl! Měl jsem ji než jsem přijel a když jsem odjížděl. Natáčení mě ale tak bavilo, že mi bylo dobře.

    • Nebo se častokrát stává, že se v létě natáčejí zimní scény a herci se potí celý den v kabátech, je to tak?

Nebo se v zimě natáčejí letní scény! Zažil jsem natáčení reklamy, kdy jsme v Praze v zapadlé, úzké, temné a studené uličce točili v říjnu v hnusným počasí v kraťasech a tričkách. Asistentky tam běhaly a vždycky v pauzách nám nosily deky a bundy, abychom se trochu zahřáli (smích).

    • V čem bylo třeba náročné natáčení vámi zmiňovaného filmu Kam motýli nelétají?

Režisér Roman Němec je velký perfekcionalista, takže všechno muselo být perfektní. Třeba scénu, kdy já podrážím nohu studentovi Danielovi, kam přijde Simona Babčáková jako učitelka, která mě tam sjede na čtyři doby, jsme točili sedm hodin!

    • Tak to musel být hlavní hrdina už dost pomlácený!

To jsme točili až na konci (smích). Začali jsme natáčet, jak mě učitelka sprdává a teprve pak jsme natáčeli, jak mu podkopávám nohy, což jsme také dělali asi hodinu a půl. Ono se to pak zdá ve filmu strašně jednoduchý, ale když on šel, já si dával do skříňky batoh a musel jsem periferně koukat, kde on jde, abych mu nohy podrazil včas a správně. To nebylo jen tak! Nohy jsem mu tedy podrazil asi jen devětkrát (smích).

    • Se kterými herci jste se měl možnost během natáčení osobně setkat? Prozradíte, kdo jaký je?

Setkání, které mi zřejmě utkví v paměti navždy, bylo s Jaroslavem Duškem při natáčení filmu Kam motýli nelají, kde hraje ředitele školy. Pan Dušek je neuvěřitelně pozitivní člověk, který má pořád úsměv od ucha k uchu. Nejvtipnější bylo, že na natáčení přišel v žabkách, roztrhaných kraťasech, obyčejném tričku a pak ho v kostymérně převlíkli do obleku. To byl úplně jiný člověk! A pak odcházel domů zase ve svém.

Stejně tak hezky vzpomínám i na Simonu Babčákovou, která je přesně taková jako ve svých rolích. Během natáčení mi dala dokonce i pár rad a bylo to s ní hrozně milý.

Pak mám strašně moc rád Marka Němce, Sabinu Laurinovou a Adélu Gondíkovou ze Sestřiček, se kterými jsem točil zmiňovaného kyklopa. S těma jsme se nasmáli nehorázně! Mára Němec je skvělej člověk, který pořád hází nějaký fóry. Atmosféra byla úžasná!

    • Říkáte tedy, že se vám od herců dostalo i cenných rad?

Jo, určitě! Jakmile jsem s nimi byl déle, tak jsem se od nich vždycky něco naučil. Pokaždé se taky snažím herce i režiséra při práci pozorovat a poznatky se snažím uchovávat, abych je mohl v budoucnu vytáhnout. Pomůžou mi každý dvě slova, která mi řeknou.

    • Kdy jste přišel na to, že by vás bavilo hrát?

Asi při prvním natáčení jsem zjistil, že je to ono.

    • Před tím jste tedy nechodil do žádného dramatického kroužku?

Vůbec! A zpětně toho lituju. Já sice čtrnáct let hraju na klavír, na který mě v první třídě maminka přihlásila. Kdyby mě ale přihlásila na dramaťák, tak si myslím, že bych dnes mohl být už někde jinde. Nic jí ale nevyčítám! To je jen takové ,,co by kdyby“.

Za klavír jsem hrozně šťastnej a hodí se mi! Herec má totiž umět co nejvíc věcí. Čím víc je všestranější, tím více rolí může hrát.

Je ale pravda, že jsem na základní škole v deváté třídě hrál na akademii roli Arnošta z Pardubic v Noci na Karlštejně a řekl jsem si, že mě to baví. Nic víc. Pak uplynuly dva roky, přišlo natáčení a od té doby si za herectvím jdu.

    • Měl jste před publikem trému?

Největší trému jsem měl vždycky v divadle před premiérou. Zatím jsem hrál tedy ve třech hrách, dvě komedie a jedna vážná. Jedna z komedií se jmenovala ,,Deset způsobů jak přežít zombie apokalypsu“, kde byly čtyři hlavní postavy, které utíkaly před zombíky a ukazovaly, jak to přežít. Vlastně taková blbost, ale děcka ze základních škol a vlastně i moje spolužáky to hrozně bavilo. Pamatuji, že než byla premiéra, tak jsem byl strašně nervózní. Nevěděl jsem, jestli se jim to bude líbit a jestli to nebude blbý, protože zombíci na jevišti se moc často nevidí. Jakmile ale při úvodní scéně vlezly holky na jeviště a lidi se začali smát, okamžitě ze mě spadla tréma a všechno už bylo v pohodě.

    • Řekněte, stačí herci přirozený talent nebo na sobě musí neustále pracovat? Trénujete nějak? Třeba artikulaci a podobně?

Artikulace mi dělala strašný problém a pořád dělá. Já jsem dřív strašně drmolil. Mamka mi to říkala až do patnácti, že mi nerozumí ani slovo. Já jsem stále mlel jak kafemlejnek a nebylo mi rozumět. Když jsem se rozhodl jít hereckou cestou, vyhledal jsem proto ochotnického herce z Klášterce, který má padesátileté zkušenosti s hraním a ten mi s artikulací pomáhal. Dával mi jazykolamy a různá cvičení, abych se naučil pořádně mluvit. Jinak v běžným životě pořád drmolím, ale před kamerou a na jevišti se mi nějak přepne a mluvím dobře.

Jinak si myslím, že samozřejmě nějaký přirozený talent musí být. Nemyslím si, že by šlo herectví naučit. Člověk musí mít něco v sobě. Minimálně se nesmí bát vystoupit před lidmi a musí ho to hlavně bavit. Zrovna herectví je povolání, které člověka musí bavit. Pokud ho to nebaví, nemůže to dělat.

    • Díváte se potom na sebe v televizi a říkáte si, co se vám povedlo nebo co jste naopak zkazil?

No, jasně! Já často čtu rozhovory se slavnými herci a oni říkají, že na sebe nemůžou nikdy koukat. Teď jsem například poslouchal paní Bohdalovou při rozhovoru k jejím narozeninám a ta říkala, že na sebe vždycky kouká a řve na sebe, že hraje špatně. A to jsem přesně já. Dívám se na sebe hlavně, abych věděl, co dělám špatně a co bych mohl příště udělat líp.

    • V loňském roce jste nastoupil na vysokou školu, ale úplně jiného než hereckého zaměření. Nechtěl jste herectví studovat?

Já jsem se loni hlásil na DAMU na činohru a dokonce jsem postoupil do druhého kola, což pro mě byl neuvěřitelný úspěch. Pak jsem dál už nepostoupil, a tak jsem se přihlásil na Pedagogickou fakultu na Karlově univerzitě, protože mamka říkala, že učitelství je vlastně také herectví. Maminka je učitelka, takže to ví. A je to pravda. Učitel stojí vlastně před dětmi jako před diváky, má projev a musí je nějak zaujmout.

DAMU jsem zkoušel i letos, ale zase to nevyšlo. Tentokrát jsem se hlásil ještě na alternativní divadlo a loutkoherectví, a to se mi líbilo možná ještě více. Přidalo mi to smysluplnější a pestřejší. Opět jsem postoupil do druhého kola a dál už ne. Stoprocentně to ale ještě jednou zkusím.

    • Mnozí herci se na DAMU hlásili několikrát než to vyšlo…

Je to tak, třeba Vladimír Menšík se dostal až na počtvrtý!

    • Jak vlastně přijímací zkoušky na DAMU probíhají?

Jsou tři kola. V prvním jsou talentové zkoušky ze zpěvu, herectví a tance. Máte nějaký monolog, říkáte básničky, zpíváte písničky a pak je také pohybová improvizace, což je můj největší problém (smích). Co se týče klasických tanců, které jsem se učil v tanečních, tak to vím, ale jakmile řeknou předveďte vítr nebo tekoucí lávu, to už je pro mě problém (smích). A zpěv taky nemám perfektní. Sice mi říkali, že to jde, ale chtělo by to ještě nějakou průpravu.

Ve druhém kole se pak píše test, ve kterém jsou otázky všeobecného přehledu. Hlavně divadlo, film a kultura, ale jsou tam i otázky z naší historie a podobně.

A ve třetím kole jsem sice nebyl, ale vím od kamarádů, že tam už se dostane třeba jen patnáct lidí a z nich vyberou jen deset. Je to jen o tom, jak se jim skupina líbí. Ve třetím kole se sestavuje ročník podle toho, jak se k sobě hodí. Třída potom spolu hraje v divadle DISK.

    • Je nějaký vysněná role, kterou byste si toužil zahrál?

Přímo ne, ale nebaví mě kladný postavy. Hraní není tak pestrý. Když ale hrajete člověka s poruchou osobnosti, tak je to vždycky zajímavější. Já strašně obdivuju Heatha Ledgera v roli Jokera ve filmu Temný rytíř. Jeho výkon je pro mě absolutní herecká špička. Viděl jsem ten film několikrát a pořád mě z toho mrazí. Heath Ledger je vedle Toma Hankse a Johnnyho Deppa mým hereckým vzorem.

Takovou komplikovanou postavu, jako byl Joker, bych si chtěl jednou, až budu mít více hereckých zkušeností, strašně moc zahrát.

    • Víte ale, že si divák častokrát spojuje herce s danou postavou. Když pak hrajete kladnou roli, mají vás všichni rádi, ale když záporáka, všichni vás nenávidí.

Bohužel, lidem se nevysvětlí, že herec není ta postava. Říká se třeba, že Jiří Kodet v Pelíškách byl takový i v reálném životě, ale to jsou výjimky.

Nedávno jsem také četl o herci, který hrál v seriálu od Marvelu strašně zápornou postavu a nikdo ji neměl rád. Po třech epizodách seriálu začali lidé psát tomu herci, že ho nenávidí a vyhrožovali mu smrtí, protože hraje tu postavu. Nepsali o té postavě, ale o herci! Poukazuje to na omezenost lidí. Naopak, pokud lidé postavu nenávidí, svědčí to o tom, jak je herec dobrej!

    • Máte nějaký herecký vzor i tady u nás? Koho máte rád z českých herců?

Legendami jsou určitě pan Werich nebo pan Menšík, ale z těch současných zbožňuju pana Nárožného. A jen co to koronavirus dovolí, se na něj chystám do divadla, protože on už hraje pouze v jednom představení. Potom mám rád Kristýnu Frejovou, kterou jsem viděl v geniální černé komedii Kurz negativního myšlení ve Švandově divadle.

    • Sebastiane, máte nějaký cíl, co se herectví týče?

Ne, protože si myslím, že nikdy není konec. V tomto oboru se dá vždycky posouvat dál, vždycky může člověk překonat sám sebe. I ve stáří může člověk dostat osudovou roli, která bude nejlepší ze všech. Teď ve svých osmdesáti třech letech dostal Anthony Hopkins Oscara za film The Father. Rozhodně neexistují limity. Mým cílem je, abych se herectvím živil.

    • A máte nějaké životní motto?

Moje životní motto je: ,,Nejvznesenější umění je dělat ostatní šťastnými“, což řekl P. T. Barnum. Proto chci být herec, protože když se lidi smějí nebo mi dávají nějakou jinou odezvu, strašně mě to naplňuje.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková