Pomoc po povodních na vlastní oči a na vlastní kůži

před čtyřmi roky  |  Publicistika |   0 komentářů
liboatanl-t-hasiati-pom-hali-na-povodn-ch-nahled Libočany, Litoměřicko – Sbor dobrovolných hasičů Libočany vyjel 17. června již po několikáté na povodňovou pomoc. Účastnil se doposud téměř všech povodňových akcí a proto ani tentokrát nemohl chybět při pomoci potřebným. Pomoc byla tentokráte očekávána v okrajových částech města Litoměřic.
S mnoha dalšími hasičskými sbory i ten náš libočanský dorazil do centra pomoci obce Mlékojedy, kde nám byla přidělena postižená oblast, odkud budeme následně odčerpávat kontaminovanu vodu. Vyjíždíme a opouštíme naprosto zdevastované a opuštěné areály menších i větších firem; ani tady se voda s nikým nemazlila.
Přijíždíme do stále ještě zatopené pevnosti Terezín. A i po cestě vidíme v zatopených polích kusy nábytku a další všemožné zbytky lidského žití. Na domech je stále znát, že voda tu sahala do výše 2 až 3 metrů a lidé se smířenou, avšak nezdolnou zarputilostí stále vyklízejí a vysouší. Čerpadla jedou na plný výkon a nám, jen projíždějícím je z toho všeho smutno.
Naše místo určení je Terezín-krematorium a Terezínský památník. S ostatními hasičskými jednotami odčerpáváme stojatou a zapáchající vodu z nedaleké, ještě donedávna rozlehlé louky do terezínských příkopů. Ohře z ní udělala smrdutý rybník.
Je až k neuvěření, kam až všude dosáhla chapadla rozzuřené řeky, protože 3 km vzdálená zahrádkářská kolonie se taktéž proměnila v mrtvou zónu. Bahenní šedý povlak pokryl veškerou vegetaci do 2 až 3 metrů,  a povalené chatky a chaloupky  tu zůstaly doslova ležet.
Opět se přesouváme a tentokrát k Malé terezínské pevnosti, kde je zapotřebí odčerpat opět obrovské množství vody z kukuřičného pole. Už jsme na nohou několik hodin, začíná se stmívat a krvelační všudypřítomní komáři se chystají na hostinu- na nás. Repelenty nás sice zachránily, ale od blížící se únavy nás zachrání už jen spánek. Alespoň kratičký. Možná. Jsme sice unavení, ale… Co ale asi tak Ohře napáchala i jinde? Jestli  nám bylo doposud z téhle obklopující zoufalé atmosféry ve dne úzko, v noci to bylo stokrát horší. Kraj města totiž působil dojmem města duchů; tíživé nelidské ticho, tmavá okna,  žádné kroky, žádný štěkot psů a ani hlas nočních ptáků. Jen rozléhající se bzučení čerpadel, tma, kupy odpadků, bahenní smrad a hučící Ohře.
Střídáme se ve spánku i u čerpadel. Přichází ráno. Snídáme a čekáme na pokyny z ústředí a čerpadla ještě nasávají co se dá. Balíme, jen nás ještě musí vystřídat další parta. Jsme ospalí a smradlaví, ale pomohli jsme, jak se jen dalo, a to přece šlo. Bude-li potřeba, prostě zase pojedeme. Není nad čím přemýšlet. Vracíme se domů; opouštíme zbídačený kraj, unavené lidi a opuštěná zvířata a moc jim všem v duchu přejeme, aby tohle všechno už bylo za nimi…Ivana Žáčková
Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: