Nejdůležitejší po odchodu z dětského domova je hlídat, kolik utrácíte, abyste dobře hospodařila, říká Veronika ze Žatce, která se postavila na vlastní nohy

před pěti měsíci  |  Rozhovory | Zprávy |   0 komentářů

holka-z-decaku-nahled Narodila se a vyrůstala v Chomutově, matka ji a její dva sourozence opustila, když jí bylo devět. Pár let na to otec po nemoci zemřel. Tehdy se dostali do dětského domova v Žatci. Dnes sedmadvacetiletá Veronika Solčaniová pracuje jako servírka a stará se o svou mladší sestru Lenku. Bydlí spolu nedaleko od dětského domova, kde i s nejmladším bratrem Martinem vyrůstaly. S Veronikou jsem si povídala v útulné nekuřácké kavárně Caffe Vin u kruhového náměstí v Žatci, kde pracuje, u výborného cappuccina, které umí.

Veroniko, znám tě zhruba od tvých sedmnácti, když jsem byla poprvé na návštěvě ve vašem bytě v žateckém Podměstí na Ostrově, kde vás bydlelo osm dětí ve skupině s tetami. Byla jsi tam nejstarší a chystala ses na odchod do dospělého života. Lence bylo dvanáct, Martinovi osm…
To už je nejméně deset let. Tak to jsme od té doby povyrostli (smích). Mně v říjnu bylo dvacet sedm, Lence v září dvaadvacet – na jaře ji čeká maturita, Martinovi bude devatenáct.
A máma nikde
Začněme od začátku, asi tvou neoblíbenou otázkou – co bylo předtím, jak ses dostala do dětského domova?
Klidně se ptejte, už to nebolí. Je to pro mě uzavřená kapitola. Máme ještě staršího bratra, ale o tom už moc nevím… Bylo mi devět, přišla jsem ze školy a máma nikde. Nevěděla jsem, co se najednou děje, nechápala jsem to. Od té doby jsem ji viděla už jen dvakrát. Ptala jsem se jí, proč nás nechala samotné. Pak už jsem s ní nemluvila.
Takže jste tři děti zůstaly s tátou?
Ano. Lence byly sotva čtyři roky, Martinovi měsíc. Musela jsem více uklízet, vařit, dohlédnout na ně. A tak moje učení ve škole trochu vázlo. Přišla jsem tam a občas dospávala to, co jsem nenaspala doma. Naštěstí jsem měla hodnou učitelku, která mé problémy chápala. Nabídla mi, že mě bude odpoledne doučovat. A tak to šlo několik let, zvykla jsem na to. I když táta se hodně trápil, byl často nemocný, odvezli ho do nemocnice a nechali si ho tam. Zůstaly jsme doma samy. Neměl nás pak kdo hlídat. Měli jsme jednoho strýce, ale ten sám měl hodně dětí.
To ti bylo kolik let?
Bylo mi čtrnáct. Pak přišla sociálka, dáli nás do dětského domova. Mělo to být na několik měsíců, kdy táta byl v nemocnici, ale nakonec kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu se z toho stal trvalý stav. Odvezli nás z domu z Chomutova do dětského domova v Žatci. Dnes už vím, že to je obvyklé, že vás do dětského domova dají jinam, než bydlíte, aby ty děti neutíkaly za někým z rodiny či známými. Nejhorší na tom bylo, že nám řekli, že se za tři měsíce vrátíme domů, ale nevrátili jsme se. Zezačátku jsme i brečeli… Ale pak si zvykli. Tety i děti v domově na nás byly hodné. Asi za rok jsem se dozvěděla, že táta zemřel.
Jak se to stalo?
Řekla mi to kamarádka v nemocnici, když jsem byla po operaci slepého střeva. Bylo to moc těžké, ztratíte někoho, koho máte rádi. Přitom mu nebylo moc přes čtyřicet. Já jsem byla už starší, takže jsem se s tím vyrovnala snáze, ale horší to bylo pro sourozence, zvlášť pro bráchu, kterému tehdy bylo pět. Je to takový hrozný pocit, když brečí a vy nevíte, co dělat, jak mu vysvětlíte, že táta už nepřijde. Otec je pochovaný v Chomutově, se sestrou za ním jezdíme k hrobu.
Vzpomínám na tety
Jaké to bylo v dětském domově dál?
Nejdříve jsme byli ve velké skupině, kde bylo i dvacet dětí. Pak se udělaly osobní rodinné buňky, které byly v panelácích mezi normálními rodinami. Tam už bylo ve skupině osm dětí, to jsme bydleli všichni společně – i s Lenkou a Martinem. Tam jste nás i navštívila. Byla s námi teta Věra Uhlíková. A také Miluška Plecitá. Na ty vzpomínám nejvíc.
A na koho ještě?
Na tety noční. Také na paní ředitelku Jaroslavu Kohoutovou. Pomohla mi najít podnájem i vybavit ho. Dostala jsem talíře, hrnce, peřiny, utěrky, takovou tu základní výbavu do života pro dívky (směje se). I starší postel, pračku a ledničku. Sice použité, ale pár let posloužily. Zaplatili mi dopředu dva nájmy a od státu jsem dostala pár tisíc do začátku.
To byl asi rozdíl, být „volná“?
Nejlepší na tom byla taková volnost, když jsem mohla domů přijít v osm, a ne v šest. A nejhorší byla asi ta osamělost, když jste deset let s dalšími sedmi dětmi a tetami v jednom bytě, a najednou jste někde sama. Byla jsem zvyklá na hluk, na děti okolo sebe, a najednou tam nebyly. Ale bylo to jen kousek od bytu na Ostrově, v Podměstí, takže jsem je měla nablízku. Nejdůležitější při opuštění domova, podle mě, je hlídat, kolik utrácíte, abyste dobře hospodařila a vždy měsíc nějak „vyžila“.
Dva měsíce na dně
Stalo se ti, že jsi to neuhlídala?
Stalo. Bylo to hned poté, co jsem odešla z dětského domova. Asi dva měsíce jsem byla bez peněz. Poučila jsem se. Myslím, že umím šetřit, abych nás nedostala do finančních potíží. Bydlíme s Lenkou spolu v podnájmu, vzala jsem ji z dětského domova k sobě, když se stala plnoletou v osmnácti. Dala jsem jí podmínku, že musí dostudovat, jinak si ji k sobě nevezmu. Ale snažila se, tak jsem si ji nechala (smích). Přestěhovaly jsme se do většího bytu, předtím to byla garsonka. Ty staré věci jsme tam nechaly, postel odvezly do sběrného dvora a pořídily si novou postel, skříně, stolky, židle. Z čeho? Našetřila jsem si.
Takže bydlení dobré, jak to bylo s prací?
Vystudovala jsem před osmi lety obor kuchařka – servírka v SOŠ v Podbořanech. Pracovala jsem pak asi rok jako servírka – barmanka v Cocktail Baru v Žatci, dva roky jako servírka na Kapitánu, a teď jsem už čtyři roky tady v Caffe Vin. Jeden čas jsem se i bála, když jsem ztratila ze dne na den práci. Majitel restaurace si vzal místo mě někoho jiného. Měla jsem sice uspořené asi dva měsíční platy, které jsem dostala od bývalého zaměstnavatele na odchod, ale stejně to byla nejistota. Co když novou práci neseženu. Nakonec jsem asi po měsíci novou práci našla.
Jako druhá rodina
Komu vděčíš za tohle místo?
Majitelce kavárny Ladislavě Paterové a Zdeňkovi Paterovi, kteří mi dali šanci. Beru je jako svoji druhou rodinu. A také vlastně svému kamarádovi, který mi o tom, že sem někoho hledají, před čtyřmi roky řekl. Spolu s paní Kohoutovou jsme paní Paterovou loni navrhly v rámci projektu Začni správně na ocenění Bílá vrána – zaměstnavatel roku, a ona vyhrála! Jsem za to moc ráda, zaslouží si to.
Jak pokračuje projekt Začni správně?
Myslím, že úspěšně. Je to běh na dlouhou trať, společnost yourchance, která projekt realizuje, pomáhá mladým lidem při opuštění dětského domova, díky projektu mají své mentory, probíhají společná setkání. Teď se chystám na setkání v Praze 19. listopadu.
Chtěla jsi být servírkou už odmala?
A víte, že ano?! To byl tak trochu můj sen. Od dětství jsem ráda vařila, hodně mě to bavilo. Jsem také ráda v kontaktu s lidmi, a to rozhodlo. Původně jsem myslela, že budu kuchařkou, ale to je docela náročné. Když jsem si to zkusila, tak jsem se rozhodla být raději servírkou (smích).
Do kolika let jsi byla v dětském domově?
Zůstala jsem tam do necelých svých dvaceti. Ústavní výchovu jsem si prodloužila do doby, než se vyučím. Jsem tak trochu lajdák, tak jsem byla radši, když jsem nad sebou měla dohled. Viděla jsem, jak skončila děcka, která odešla dřív a nedostudovala. Mají jenom základku, jsou bez práce a vypadají hrozně. To není nic pro mě.
Se sestrou kamkoliv
Kdy jsi naposledy byla na dovolené?
To asi ještě v dětském domově. Mimochodem v tomhle asi má dětský domov oproti leckterým rodinám i své výhody. Já jsem byla díky sponzorům třeba ve Francii, v Chorvatsku, sourozenci byli v Egyptě, v Tunisu. Pak už když jsem začala pracovat, tak to byly spíš výlety do Prahy, na Křivoklát. Ale pořádnou dovolenou na pláži nebo podobně jsem neměla už dlouho.
Kdybys na dovolenou mohla, kam a s kým by to bylo?
Na Kanáry! Ne, žertuji. Kamkoliv, s Lenkou a s přáteli.
Máš hodně přátel?
Ani ne, ale ti, které mám, stojí za to. Hlavně v Žatci, kde bydlíme, ale i v Chomutově, v Údlicích, kde Lenka studuje čtyřletý obor hotelnictví.
Máš chlapce – přítele?
V současně době nemam. Asi se mě všichni bojí nebo co. Nebo mají radši blondýnky (směje se).
Takže o rodině jsi ještě nepřemýšlela?
Až tak vážně ne. I když mám docela představu, že bych chtěla mít jedno, maximálně dvě děti. I když… možné je všechno.
Máš ráda Vánoce?
Kupodivu ne. Možná je budu mít ráda, až bude ta rodina, zatím ale shánění dárků a celý ten shon mě nebere. Moc neslavím ani svátek, šetřím raději na více hodnotných dárků k narozeninám.
Národní házena závodně
Věnovala ses závodně národní házené – hraješ pořád? A kdo tě k tomuto sportu přivedl?
Teď už nehraji kvůli problémům s kolenem. V dětském domově byla teta Miluše Plecitá, která hrála házenou. My jsme byli taková sportovně založená rodina, jednou nás vzala na zápas, mně se to líbilo, a od té doby jsem i hrála. Nejvíce mě na tom bavil kolektiv a to, že si během tréninku a hry pročistím hlavu. Hrála jsem za Žatec první ligu a náš tým byl dost úspěšný, bývali jsme ve středu tabulky i výše.
Co máš ráda ještě, kromě vaření a kontaktu s lidmi?
Ráda čtu knihy, bestsellery, mám ráda hudbu, tanec, procházky, výlety, takové normální obyčejné věci.
Jak vidím, máš ráda tetování, všimla jsem si jednoho na ramení.
Mám jich několik. Ano, líbí se mi kérky. Každá pro mě něco znamená.
Co naopak nemáš ráda?
Třeba to stěhování, stěhovala jsem se za poslední dobu dvakrát, a to stačilo. Lepší to zapálit, než se stěhovat. Nemám ráda marnivost. Nebo „věštění z koule“, čtení horoskopů. Jsou to jenom výmysly, aspoň podle mě. Ale toho, co mám ráda, je určitě víc (smích).
Co tvé další plány?
Ráda bych i nadále pracovala v kavárně, to mě baví. Těším se, až Lenka, doufám, že úspěšně, odmaturuje na jaře. Více zatím neplánuji.
Přeji tedy hodně štěstí a děkuji za rozhovor. Alla Želinská
Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: