Jan Wagner, malíř, řezbář a sochař, kterého osud zavál do Holedečku u Žatce

před šesti dny  |  Rozhovory | Zprávy |   0 komentářů

007-nahled Kromě malování a sochání se věnuje i tvorbě různých dětských prolézaček, vyrobil obří Totemus pro obec Holedeč. V minulosti vytvořil mimo jiné kulisy žatecké country scény či navrhl scénu pro turné Martina Maxy. Spolupracoval s regionálním muzeem v Žatci. V poslední době vyřezává i krásné betlémy. Jeden z nich si do stálé sbírky zakoupilo i žatecké muzeum. Je to pro něj pocta, neboť jak s nadsázkou tvrdí, stal se muzejním exponátem již za svého života. Ve svých obrazech nejraději ztvárňuje své fantazie, čerpá náměty z knih, cest i přírody. Je senzibilní, vnímá vibrace a v jeho blízkosti často selhávají elektrické přístroje. Jeho díla jsou zastoupena v soukromých sbírkách jak doma, tak v Německu, Rakousku, Kanadě, Rusku a dokonce i na Slovensku. V zimním období tvoří minimálně vzhledem k nedostatku denního světla, to umělé prý zkresluje barevné tóny. S Janem Wagnerem, kterého přátelé oslovují přezdívkou Jimmy, se znám osobně již delší čas, ale poprvé jsem měla možnost popovídat si s ním v jeho ateliéru.

 

 

Narodil ses v Šumperku, jak ses ocitl až v Holedečku?
Z Moravy jsem se dostal do severních Čech poté, co se naši rozvedli. Maminka se znovu provdala a pak jsme se několikrát stěhovali, až jsme se nakonec usadili v Jílovém u Děčína. Do Žatce jsem se dostal po letech na umístěnku po skončení vojenské školy v Nitře. V Holedečku jsme si po nějakém čase s manželkou koupili domek, kde šťastně žijeme.
Jak ses k malování dostal, kreslil jsi třeba už jako malý kluk?
Moje první veřejné dílo bylo na zeď našeho domu. Inspirací mi tehdy byli spolužáci ze školy a jejich veledíla. Nakreslil jsem tam totiž cihlou známý piktogram dámského přirození. Dokonce jsem ho ve své naivitě vytvořil na naší části pozemku, takže jsem to nemohl ani na nikoho svést. Jak já tenkrát dostal!
Víš, odmalička jsem si rád hrál s barvami, kreslil princezny a možná i rytíře. Zřejmě paní učitelka poradila rodičům, ať mě přihlásí do Lidové školy umění. Tu jsem pak navštěvoval v Děčíně od šesté do deváté třídy. V patnácti jsem se rozhodoval mezi gymnáziem a uměleckou školou v Kamenickém Šenově, chtěl jsem být ze všeho nejvíc učitelem. Nakonec, když přišli na nábor z vojenské školy, vše se změnilo.  Využil jsem příležitost, vymanit se z vlivu svého nevlastního otce a přihlásil jsem se na vojenskou školu v Nitře.
Jak to jde dohromady vojenská škola a umění?
Moc ne. Čas na malování byl tak jednou za tři měsíce, když mě pustili na tři dny na opušťák domů. A protože jsem si neustále něco kreslil, velitel si toho všiml a já dostal za úkol výrobu nástěnek s politickými tématy. Za odměnu byl opušťák a já jsem se dostal domů častěji. V sedmnácti letech jsem se vrhl do olejomalby. Předlohou mi tenkrát byla nějaká jihočeská ves s rybníkem. Obraz jsem maloval na hrubou stranu sololitové desky a strašně mi to žralo barvy. V lidové škole nás učili malovat jen temperami. Olejové barvy, to je něco úplně jiného. Byl jsem z toho nešťastný a skoro mě to od dalších pokusů odradilo. Tehdy jsem nevěděl, ani čím se olejové barvy ředí. Nakonec jsem našel nějakou starou knihu, ale šlo to těžce. Dnes už je všude spousta literatury a na internetu plno návodů a začátečníci to mají jednodušší. Obraz ode mě dostal jeden kamarád svatebním darem.  Po pětadvaceti letech tuto prvotinu přinesl na vernisáž jedné mojí výstavy v České Kamenici jako překvapení. Nejprve jsem ten obraz chtěl někam schovat, ale nakonec jsem jej z recese vystavil mezi ostatními.
Během studia tvoje tvorba vázla, jak to bylo dál po přestěhování do Žatce?
Žatec se mi hned zalíbil. Zaujala mě bohatá historie města, hlavně období středověku. Hodně jsem se hrabal v knihách a pak dokonce z žatecké historie vytvořil i soutěžní kvíz pro střední školy.
Kolem roku 1988 v Žatci vedl seminář amatérských výtvarníků okresu Louny akademický malíř Kamil Sopko z Chomutova. Byl to takový bohém. Kouřil, pil, chodil v baretu a nádherně mluvil o malování a cestování. Seminář trval asi tři roky, chodilo nás do něj tak třicet. Tam jsem se hodně zdokonalil. Učil nás různým technikám malby a například jak se vyhnout kýčovitosti.  Základem všeho je kresba, k té nás Sopko vedl. Kreslili jsme tvary různých předmětů, jejich odlesky a stíny. Třeba na celou A1 jsme šrafovali tužkou malé čárečky. Jak mě bolela ruka! Z kresby však všechno vychází. Dnes mi přijde, že současný trend je hlavně šokovat, ale postrádám v tom to řemeslo.
Prý rád kreslíš akty, máš nějaký model? Jak se takový model shání?
To je velmi častá otázka. Model nemám, pracuji s fantazií, k tomu je však třeba mít nastudovanou anatomii. Modelky jsme měli naposledy na škole, ale později jsem třeba zkoušel i body painting, což je malba přímo na tělo modelky.
Na shánění modelek mám vzpomínku ze semináře. Kamil Sopko nás poslal najít dívku pro akt. Bylo to ještě v době totality a akt bylo tenkrát pomalu sprosté slovo. Klukům se povedlo sehnat jen jednu těhotnou, potetovanou cikánku, která měla navíc spoustu jizev. Tu jsme hned poslali pryč. Pak se nám přihlásil jeden zdatný čtyřicátník, který se věnoval turismu a nudismu. Model jsme měli, ale z dlouhodobého hlediska mě práce s ním negativně ovlivnila, neboť jsem po půl roce malování na sto způsobů znal každou jeho pihu. Když jsme přešli na dívčí akt, tak mě z toho vždycky vyšel on.  Později na Severočeské lidové konzervatoři v Ústí nad Labem, po revoluci, se atmosféra uvolnila a se sháněním modelek nebyl problém.
Takže po semináři v Žatci jsi malbu studoval v Ústí?
Na doporučení Kamila Sopka jsme já a další dva kluci přešli na Severočeskou lidovou konzervatoř do Ústí. Dodnes nevím, jak jsem se k tomu dostal. Doporučil mě na základě takové drobné kresby. Na konzervatoř nás chodilo asi sedmdesát a vedl jí akademický malíř Pavel Bergr. Nakonec nás školu ukončilo asi třicet. Byl to zase jiný přístup k výuce. Začali jsme třeba kresbou zmuchlaného prostěradla v koši. Ono to třeba tak nevypadá, ale je to dost obtížné, v tom množství záhybů se lehce ztratíš a při přecházení zraku z modelu na papír se nemůžeš zorientovat. Později jsme přešli na vyšší level v podobě tvorby grafiky. Jednalo se o techniku suché jehly a to je vlastně spojení rytecké práce s tiskem. Vedl nás také k historii umění a seznamoval se světovým malířstvím. Podnikli jsme i studijní cestu do Itálie. Ta škola mi dost dala, vlastně obě dvě školy. Pavel Bergr nás naučil i to, jak se prosadit. Společně se spolužáky jsme pak založili Sdružení severočeských výtvarníků a absolvovali množství výstav a sympozií malby a sochání v plenéru (venku, „na vzduchu“).
Kdy jsi začal vystavovat?
S výstavami jsem začal ve větším měřítku až po škole. Různě jsem oslovoval galerie. Měl jsem v ruce fotoalbum svých děl. Šlo to ztuha. Začínající autor to má vždy těžké. Třeba ve Varech měli zájem jen o pražské autory, to bylo pro ně měřítko kvality. Dnes s internetem je všechno snazší. Člověk má možnost se prezentovat na různých webových stránkách a dělám to tak i já.
Někdo mě doporučil vystavovat v dnes již zaniklém sci-fi překladatelství v Praze spojeném s kavárnou Najáda nedaleko českého rozhlasu. Tři až čtyři roky jsem tam pravidelně vystavoval obrazy. Vešlo se jich tam tak pět.  Jeden host si zakoupil dva z nich až do Kanady, a to mě velmi povzbudilo. V Žatci byly výborné výstavy v posádkovém domě armády. Kdo si myslí, že měřítkem úspěchu je výstava v Praze tak se mýlí. Mají tam spoustu galerií, a ne všechny mají úroveň. Navíc je to tam pro mě takové neosobní. Daleko víc mě zavazuje vystavovat doma v Žatci před známými. Za mou nejprestižnější výstavu považuji asi tu v pražské galerii PRE, ta se uskutečnila s pomocí žateckého rodáka Petra Šimáčka. Hezké výstavy byly například i v Kadani. Jinak se snažím pořádat výstavy svých prací každé dva až tři roky.
Jaké obrazy maluješ nejraději?
Ty co vzejdou z mé hlavy, z oblasti fantazie. Vždy je to výzva, a to mě na tom baví nejvíc, dokázat zpracovat ten chaos myšlenek a vytvořit z toho všeho obraz. Vymyslet ten příběh, kompozičně jej zpracovat jak barevně, tak lineárně. Nakonec ještě vymyslet název díla, který jej doplní o další dimenzi a posune dál. Přírodu maluji jednou, dvakrát do roka v rámci očisty, ale přijde mi to spíš jako kopírování. Když se někdo zeptá, jak dlouho jsem na obrazu pracoval, neumím odpovědět. Prostě to nejde. Dělám na něm od prvotní inspirace, předělávám a potřebuji i časový odstup, z důvodu sebekritiky. Nerad také maluji v zimě, tvořím jen za denního světla. Takže teď zase cítím, že to na mě jde.
V čem nacházíš svou inspiraci k tvorbě?
Nasávám různé vjemy. Třeba v knihách. Před časem jsem přečetl nějaké knihy o Keltech, které mě inspirovaly k tvorbě obrazů. Fascinovalo mě, jak byli provázáni s přírodou. Obraz má mít příběh. Ovšem k těmto obrazům jsem musel pomalu udělat přednášku a dekódovat je. V současnosti zpracovávám postřehy z nedávné cesty po Srí Lance, chtěl bych zobrazit tento věčně zelený ostrov a vyjádřit naprosto odlišnou mentalitu zdejších obyvatel. Těch zážitků byla spousta a musím to v hlavě nejdřív utřídit. S mou senzibilitou souvisí zřejmě čerstvá příhoda z letadla, kdy se nade mnou za letu otevřela dvířka s plovací vestou a oněměla i letuška procházející kolem. Tím nechci nikoho strašit, ale jeden cestující prohlásil, že bych asi neměl létat. Naštěstí vše dobře dopadlo.
Kromě malování se věnuješ i sochaření, jak poznáš, že sis k tvorbě vybral správný kus dřeva, kamene?
Pracuji nejraději se dřevem. Teď zrovna s lípou. Je poměrně měkká a nemá letokruhy, takže se mi s ní, třeba na rozdíl od borovice, dobře pracuje. Špalek musí odpovídat přípravné skice. Na rozdíl od ní bude výsledek trojrozměrný. Vybírám dlouho, prohlížím ho, otáčím a přemýšlím odkud začít. Jdu na hrubý tvar. Musím respektovat materiál, abych z něj co nejvíc vytěžil. Na konečném povrchu nechávám vidět stopy dlát. Nemám rád leštění, přijde mi to jako z plastu. K plastu mám odpor.
Když je dílo hotové, je ti to líto nebo máš radost?
Na to nejde jednoduše odpovědět, je to směsice pocitů. A kdy je vlastně hotovo? Tvorba je cesta, a když je dílo skutečně podle mě hotové, přestává mě zajímat. Je to jako v životě, nikdo nespěchá do cíle, cesta je cíl.  Já nemaluji obrazy alla prima, tak teď je to hotovo, ale rád si nechávám odstup a třeba po měsíci se k malbě zase vrátím. Stane se, že v určité fázi je to dobré, a když zasáhnu víc, už je to moc. Někdy je lepší, když je to jakoby nedokončené.  Dělám přestávky, abych získal nadhled, pak třeba něco poopravím. Jak člověk zraje, tak mění i názor a tak když vyhrabu doma nějaký starší obraz, mám tendenci ho zase předělávat, je to věc vývoje.
Máš nějaké obrazy, o kterých si říkáš, že je nikdy neprodáš?
Tak několik jich je, ale nikdy neříkej nikdy. Když je dám pryč, zapomenu, jaké byly, je jich moc. S některými se loučím opravdu těžko, mám k nim vztah. Nejlepší je, když je pak vlastní moji známí a já se k nim můžu vracet.
Lidé by si také měli dobře rozmyslet a vždy jim to říkám, jaký obraz s nimi bude bydlet. Je dobré vidět jej i vícekrát, než se ho definitivně rozhodnou vlastnit. Když vyberou špatně, za čas jim třeba půjde na nervy, nebo se mohou zbláznit.
Cestuješ po galeriích, načerpat tam inspiraci?
Cíleně ne, ale samozřejmě, kdekoliv se ocitneme, tak tam vymetám galerie. Třeba Paříž, nějaká Eiffelovka, ta mě nebrala, Louvre ano. Všichni byli namačkaní před Mona Lisou, tu jsem viděl stokrát někde v knížkách, a ještě je malá, za sklem a daleko. Zato ty ostatní obrazy různých světoznámých mistrů s ohromnou hodnotou, ten pocit, že stojím kousek od nich a můžu je vidět na vlastní oči, to se nedá vyjádřit. Vždycky mě to nakopne, abych se pustil do práce, že už dlouho zahálím. Jednou mi dal syn krásný dárek k narozeninám. Vzal mě do Prahy na výstavu Salvadora Dalího, ten mě inspiruje asi nejvíc.
Kde mohou lidé v nejbližší době vidět tvoji tvorbu, plánuješ nějakou výstavu?
Letos žádnou neplánuji. Rád bych výstavu pro širokou veřejnost uspořádal příští rok, zřejmě v žateckém divadle. Když vystavuji v Žatci, je to pro mě závazné. Jsem mezi svými. Mou tvorbu prezentuji na mých webových stránkách www.atelierwagner.cz a něco mám i na www.ceskatvorba.cz.
Děkuji Ti za rozhovor přeji hodně inspirace do další tvorby. 
Markéta Chalupová.

 

 

Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: