Být kronikářkou je velká čest, zamilovala jsem se do té práce: Říká Stanislava Mrázová z Postoloprt, která umí také hrát divadlo, vést bar a střílet

před dvěma roky  |  Publicistika | Rozhovory | Zprávy |   1 komentář

kronikarka-postoloprt-nahled Kronikářka města, divadelní ochotnice, podnikatelka, barmanka, patriotka – tím vším je postoloprtská rodačka Stanislava Mrázová. O tom, jaké to je vést kroniku města, ale i hrát ve slavném ĎASu Klouzák, provozovat hospůdku v malém městě, vzpomínat na Postoloprty, jaké to tam bývalo kdysi dávno, a zda je na město pyšná, jsme si povídali s aktivní ženou v jejím ŠnekBaru.

 

Co je pro vás z vašich aktivit na prvním místě, dá-li se to takhle vyčlenit?
Slovy klasika: vším, čím jsem byla, byla jsem ráda. Ale být kronikářka je velká čest, takže toho si teď vážím ze všeho nejvíc.
Začneme kronikářkou, jak jste k tomu přišla?
Na počátku loňského roku mě oslovila tajemnice městského úřadu Jana Fišerová, která ví, že se zajímám o historii a tak trochu literárně tvořím do šuplíku, zda bych nechtěla tuto funkci vykonávat. Zřejmě se nikdo nepřihlásil na veřejnou výzvu. Nejdříve jsem trošku váhala, nevěřila si. Když mi ale Jana ukázala staré městské kroniky, zamilovala jsem se do této myšlenky a práce.
Kdo kroniku města psal před vámi?
Tu moji, jak jí říkám, kam teď píšu i já a která začíná rokem 1995, předtím psali paní učitelka Boženka Čechová, ekonom Petr Velička, učitelka Miroslava Hyláková. Každý z nich měl svůj osobitý styl a způsob.
Proběhlo nějaké školení, píšete kroniku podle pravidel, podle nějakého vzoru?
Samozřejmě jsem se nejdříve začala zajímat, zda jsou nějaká pravidla či doporučení k jejímu psaní. Hledala jsem na internetu a tam se dozvěděla pouze o existenci zákona o kronikách. V podstatě má kronikář volnou ruku. Ale přesto chci, aby vše bylo správně a v pořádku, a tak se chystám v říjnu na školení kronikářů, které mi Městský úřad Postoloprty zařídil. Už mám připravenu spoustu dotazů (úsměv).
Chcete se zdokonalovat ve vedení kroniky – existují například nějaké kurzy kaligrafie?
Určitě bych se ráda setkala s kronikáři z Loun, Žatce i Podbořan, abychom si vyměnili zkušenosti. Také mi slíbila moje známá, která je moc šikovná a věnuje se kaligrafii, že by mi dala základní lekci v tomto oboru. Chtěla bych, aby moje zápisy byly nejen obsahově plnohodnotné, ale i graficky hezké.
Tahle velká kniha „vaší“ kroniky je psána od roku 1995. Přečetla jste ji celou?
Samozřejmě, a ne jednou. Listuji v ní několikrát týdně, připomínám si skutečnosti, které se udály. Je radost najít třeba informaci o tom, že mezi nejstaršími občany města byla moje prababička.
Co nejzajímavějšího v ní je – které stránky mi doporučíte přečíst, prohlédnout?
Pro mě je zajímavé všechno. Nedávno jsem narazila na zápis z roku 2001, kdy naše město navštívil Stanislav Gross, tehdy ještě jako ministr vnitra. Vzhledem k tomu, jak dopadla jeho kariera a hlavně vzhledem k jeho předčasné smrti mi z jeho slov až zamrazilo. Napsal: Mějme všichni na mysli, že to, co člověk udělá pro sebe samého, umírá spolu s ním, to co udělá pro druhé, zůstává a je nesmrtelné…
Narodila jste se v Postoloprtech, máte je ráda? Bývalo tu hezky?
Narodila jsem se v mostecké porodnici, ale celý život žiji v Postoloprtech. Ano, mám naše město nesmírně ráda. Bývala jsem na něj i pyšná. V poslední době mě mrzí, jakou pověst má. Kazí jí spousta nepřizpůsobivých, neslušných občanů. Tím, jak se jejich počet zvyšuje, ubírá to všem ostatním na nadšení něco dělat. Ale já si myslím, že je to naopak, že bychom se měli tím víc semknout a snažit se všem ukázat, že naše město má nejen bohatou historii, ale i krásnou budoucnost. Těší mě například, že 7. října proběhne v kině veřejné představení studie na obnovu naše náměstí, kterou zpracoval známý architekt Roman Koucký, a doufám, že přijdou všichni, kterým na Postoloprtech záleží.
Divadelní ochotnice – jak jste přišla k předvádění se, k hraní na scéně?
Už jak malá holka jsem byla taková „drnda“ upovídaná, ráda jsem přednášela na různých akcích a jezdila po soutěžích. A když byl založen dětský divadelní soubor Květen, byla jsem ztracena. Divadlu jsem prostě propadla. Hrála jsem do doby, než jsem se vdala. Potom jsem se na dlouhou dobu přesunula z jeviště do hlediště a nenechala si ujít žádnou kulturní akci. Stala jsem se nejvěrnější divačkou Klouzáků, všechna jejich představení jsem viděla několikrát. Troufám si tvrdit, že držím rekord – Severočeské buchary určitě nikdo neviděl dvanáctkrát jako já (směje se). Jejich lídr Martin Holeček, můj spolužák a kamarád z dětství, věděl o mé touze vrátit se na divadelní prkna a nabídl mi krásnou roli Lillien v Baletkách.
Jaké je to hrát v amatérském divadelním souboru? Nebo jinak – jaké je to hrát v Klouzáku?
Je to hodně věc smíchu, humoru, pohody. Lidé od divadla musí jet na stejné vlně, v tom to všechno je. Samozřejmě se najdou i věci, na kterých se všichni neshodneme a hádáme se, ale to je přece všude, kde se něco rodí. Důležitý je výsledek a ten máme. V listopadu na Festivalu smíchu proběhne jedna premiéra, druhou chystáme hned na počátek příštího roku.
Málokdo ví, že ve městě je budova Divadla J. K. Tyla. Setkala jste se s tím?
To víte, že ano. Jsem pyšná na to, že v tak malém městě máme budovu divadla, klasického, kamenného, čemuž se často cizí návštěvníci i diví. Chtěla bych, aby se zachovala. Už kvůli bohaté divadelní amatérské tradici, kterou Postoloprty mají. Nechci se dočkat toho, že budu muset do kroniky zapsat jeho zánik. Proto se náš soubor musí snažit!
Koutky nahoru, věčně usměvavá – takovou vás znám.  Uměla byste zahrát vážnou dramatickou roli?
Za ten věčný úsměv asi může moravská krev, která mi z poloviny proudí v žilách po tatínkovi. A s tou dramatickou rolí nevím. S tím bych asi měla problém. Jako divák mám raději dramatické hry, když se emoce do mě zavrtají a klidně si i popláču, ale jako herečka mám ráda publikum rozesmáté. Už se mi i stalo, že jsem se odbourala na jevišti. Moje kolegyně byly solidární a chechtaly se se mnou, takže to byly opravdu perné chvilky. Naštěstí to bylo na generálce a hrály jsme čarodějnice – těm se odpouští, že jsou trhlé.
Mají doma porozumění pro vašeho koníčka – ochotnické divadlo?
Musí, jinak bych jim snad utekla s cirkusem (smích). Po mé první premiéře mi manžel řekl, že netušil, co má doma. Brala jsem to jako poklonu.
ŠnekBar provozujete skoro deset let. V malém městě je to docela odvaha, úspěch. Jaký je recept na takovou vytrvalost?
Šnekbar, to je moje radost, moje třetí dítě. Vypiplala jsem si ho a ono se mi odvděčuje každým dnem. Tím, že se lidi naučili ke mně chodit, že se vracejí. Není to klasická restaurace, spíš takové místo setkávání se fajn lidí. Tady už se děly věci!!! Hrálo se divadlo, zpívalo a recitovalo,  nacvičovala se taneční vystoupení, učilo se německy i anglicky, tvořily se šperky, obrázky a dekorace, dokonce jsme i vyvolávali duchy. Když se rekonstruovala obřadní síň městského úřadu, byl Šnek schválen jako obřadní místo a uzavřely se v něm tři sňatky.
A mně vlastně pomáhá i ve funkci kronikářky, dozvím se tu spoustu zajímavých věcí a událostí, které ve městě proběhly. Vidíte, všechno souvisí se vším… Recept na úspěch neexistuje. Vrací se mi, že svou práci dělám se srdcem na dlani a držím se hesla, které říkával můj kamarád: „I prodělek je někdy kšeft!“.
Iniciovala jste výstavu obrázků místního mentálně postiženého muže Rudy Kloučka a tím jste mu pomohla k novému životu. Jak to pokračuje, vídáte se?
Ruda je sluníčko, když se zrovna nemračí. Na něm jsem si ověřila pravdivost přísloví, že kdo druhým dělá radost, obdarovává sám sebe. Zorganizovala jsem za pomoci mých kamarádů výstavu jeho obrázků, a to vlastně nastartovalo jeho cestu za lepším životem. Nejdříve jsme přemýšleli, že bude jen občas jezdit do chráněné dílny Kamarád – Lorm v Žatci, aby byl jeho život pestřejší, ale jemu se tam tak zalíbilo, že se stal jejich stálým klientem a dnes má svůj vlastní byt. Přestože je teď Ruda už Žatečan, pravidelně do Postoloprt jezdí a já se snažím ho navštěvovat.
Chtěla bych i tímto způsobem všem lidem z žateckého Lormu poděkovat, jak se o něj starají, že se ho ujali a sdílejí s ním všechny slasti a strasti života. Smekám před jejich náročnou prací a moc si těchto lidí vážím!
Máte další záliby, kromě psaní kroniky a „do šuplíku“, ochotnického divadla a kultury vůbec?
Já bych měla asi tisíc koníčků, kdybych měla víc času. Chodím do Základní umělecké školy, do literárně dramatického oboru, kde nás paní učitelka Eva Vinterová učí, aby z nás byli opravdoví, kvalitní herci. A že je to fuška!!! Má s námi svatou trpělivost, moc ji obdivuji. S malou nadsázkou říkám,  že v našem městě by měla být  odhalena socha této dámy za to, co pro kulturu udělala.
Baví mě cestování, mám procestovanou skoro celou republiku i Evropu. Chtěla bych se věnovat  tvoření, v zimě se snad konečně naučím malovat pravou hemisférou, ráda bych do Šneku pozvala každý měsíc zajímavé lidi, už mám předběžně dojednaného básníka, astroložku a kartářku.
A když mám nějaké starosti, vezme mě manžel na střelnici a já si trable představím namísto terčíků a všechny je tam rozstřílím. „Zbroják“ jsem si udělala víceméně z hecu, ale nakonec mě střílení moc baví a prý mi i jde. Takže bacha na mě! (smích)
Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí!
Alla Želinská
Foto: Alla Želinská

 

 

Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

1 | Ivanna @ | před dvěma roky

Hezké! Dozvěděla jsem se nové věci. :-) Stáňa je milý a usměvavý človíček :-*

reagovat

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: