Anna Urbancová: Ze školy mě odnesou nohama napřed

před měsícem  |  Rozhovory | Zprávy |   0 komentářů

foto-urbancova-nahled S trochou nadsázky se o Anně Urbancové dá říci, že se prozpívala životem. Ve věku, kdy si jiní užívají zasloužený odpočinek, je stále velmi platným hlasem Žateckého příležitostního sboru, který před 23 lety zakládala. Stejnou lásku a energii ještě pořád věnuje i výuce hudební nauky a sborového zpěvu v žatecké Základní umělecké škole, kde před mnoha lety odstartovala svoji úspěšnou kulturní misi. „Měla jsem ohromné štěstí, že jsem vždycky dělala práci, které mě bavila. To je velká životní výhra,“ řekla nám tato rodačka z Oder, která v letošním roce oslavila významné životní jubileum.

 

Pani Urbancová, lednový „Novoroční koncert“ Žateckého příležitostního sboru se nakonec proměnil v oslavy Vašeho životního jubilea. Tušila jste, že se něco takového chystá?
Představte si, že se jim to opravdu povedlo utajit až do poslední chvíle. Vůbec nic jsem netušila, roznášela pozvánky na koncert, řešila výzdobu pódia a zvala známé. Byla jsem pak strašně dojatá. Muselo jim to dát hrozně práce, ale stálo to za to. Celé to upekly moje dospělé „děti“ ze žateckého sboru. V publiku byli kamarádi, bývalí žáci, rodina a naši příznivci.
Jak narozeninový koncert probíhal?
Normálně jsme začali zpívat, ale po třetí skladbě začal někdo v sále hrozně řvát, tak jsme přestali. Ukázalo se, že rachot dělají dvě uklizečky, jednou z nich byla Hanka Zeleňáková z divadla, druhou byla kolegyně ze ZUŠ Veronika Kourová, které na podium donesly obrovskou číslici 70. Pak mě usadili do houpacího křesla na kraj pódia, nalili víno a začal narozeninový koncert. Popřát mi postupně přišli přátelé a další blízcí lidé. Celou dobu jsem se držela statečně, slzy přišly až na konci, kdy mi Pavlínka Kloučková, v zastoupení paní starostky, předala za Město Žatec „Uznání za přínos v oblasti kultury a obohacování společenského života“. Je to pro mě velké ocenění, moc mě potěšilo. Podle pozdějších ohlasů byli návštěvníci nadmíru spokojeni a nikomu nevadilo, že tzv. novoroční koncert se odehrál jaksi úplně jinak.
Kde jste vyrůstala, jaké bylo Vaše dětství?
Dětství jsem měla krásné, vyrůstala jsem v Odrách. Vlastně jako jedináček, protože moje sestra byla o 14 let starší a bratr o 8 let. Jsem pozdní dítě svých rodičů, možná nechtěné (smích). Po základce jsem nastoupila na Střední všeobecně vzdělávací školu (dnešní gymnázia) a po maturitě přemýšlela, kam dál. Přírodní vědy, medicína nebo technické obory mně nelákaly, nemohla jsem si vybrat. Až jsem narazila na filozofickou fakultu v Olomouci, obor čeština a hudební výchova a tam se přihlásila.
Kde se ve Vás vzala láska k hudbě? Byli rodiče muzikální?
Tatínek hrál na housle a na trubku, ale jen amatérsky v takovém salónním seskupení.  Maminka nehrála na nic, ale strašně ráda a pořád zpívala. Naši mě k hudbě vedli. Odmala jsem se učila hře na klavír, hrála v orchestru a pokračovala v tom i na střední a vysoké škole. V dospělosti jsem se sama naučila na zobcovou a příčnou flétnu, ovládám i akordeon. Stále se ale považuji za amatéra, možná trochu poučeného.
Byla kantořina Váš splněný dětský sen?
Vůbec. Jako malá jsem chtěla být řidičkou autobusu (smích). Taky jsem chtěla pracovat v rozhlase. Po vzoru své starší sestry jsem nějaký čas chtěla být novinářkou, nebo jako můj bratr, zabývat se profesionálně hudbou. Až ve druhém ročníku na fakultě jsem si poprvé uvědomila, že nás připravují na učitelské povolání. Školu jsem dokončila a později v životě si uvědomila, že v oboru jsem se nakonec našla. Tu kantořinu jsem v sobě asi měla vždycky. Je to obor, ve kterém se můžete i předvádět, být kreativní a využít svůj smysl pro humor. I když klasickou učitelkou jsem nikdy nebyla.
Kam jste nastoupila po vysoké škole?
Měla jsem aprobaci pro střední školy, kde v tu dobu bylo v Olomouci málo volných míst, učitelé často přesluhovali, takže jsem nastoupila jako civilní pracovník do armády k automobilovému praporu v Olomouci. Tady jsem měla jako metodik na starost vznik a vedení knihovny, různé zájmové kroužky, a také se seznámila s budoucím manželem.
Takže do Žatce jste šla za manželem, kterého sem poslala armáda?
Ano, když ho převeleli do Žatce, tak už byla na světě dcera Alžběta, která se narodila ještě v Olomouci. Přiznám se, že do té doby jsem vůbec nevěděla, kde Žatec leží, musela jsem si to najít na mapě. Ještě teď se trošku stydím… To bylo v roce 1972. O rok později se nám narodil syn Jakub, který je už zdejším rodákem a velkým patriotem, i když ho studia a pak i zaměstnání odvedly do Plzně.
Jaké bylo vaše první zaměstnání v novém domově?
Po mateřské jsem nastoupila opět jako občanský pracovník k armádě. Vedla jsem knihovnu a klub na vojenském letišti.
Jak jste se dostala do tehdejší Lidové školy umění?
To byla jedna z mnoha mých životních náhod, za kterou může vlastně moje švagrová. Ta si vzala jednou naši dceru k sobě na prázdniny a ve vlakovém  kupé se náhodou dala do řeči s tehdejší učitelkou hudební školy ze Žatce. Dcera se od malinka ráda předváděla a zpívala, paní učitelce se to líbilo a pozvala nás přes švagrovou na zápis. Alžbětu jsem na doporučení tedy přihlásila do hudebky na klavír a po krátkém čase přišla nabídka, abych ve škole začala učit hudební nauku. To bylo v roce 1975. Asi pět let jsem tam jen učila a pak mě vybrali za ředitelku. Na této pozici jsem byla až do roku 1992.
Já Vás mám spojenou hlavně se sborovým zpěvem, ten jste neučila? 
Dostala jsem se k tomu vlastně přes svoji dceru, která začátkem osmdesátých let začala zpívat v Kvítku, kam jsem jí často doprovázela. Mně se to moc líbilo. Kvítek byl vynikající sbor. Tak jsem se nabídla, že jím ráda s čímkoliv pomohu. Přijali mě. U sboru jsem začala s hudební naukou a později jsme s Vlastou Petržílkovou hlavní sbor Kvítku dlouho vedly. Z dnešního pohledu to byla unikátní škola sborového zpěvu. Kvítek měl centrum v Lounech, pak byla žatecká a mostecká část sboru. Repertoár jsme secvičovali v každém městě zvlášť a společná vystoupení ladili na soustředěních. Vyhrávali jsme soutěže a jezdili i do zahraničí. Bohužel se původní Kvítek v devadesátých letech zcela rozpadl. V současnosti jej vzkřísila dcera zakladatele – Lenka Petržilková. Ach, ty dcery… (smích).
A tak jste založila Žatecký příležitostní sbor…
Vlastně ano. V tu dobu jsem už pracovala na radnici, když za mnou přišla děvčata z bývalého Kvítku, že by chtěla pokračovat, a tak jsme založili Žatecký příležitostní sbor. Letos to bude už 23 let. Několik let jsem sbor vedla, teď už jsem jen řadovou členkou a žezlo sbormistryně předala dceři Alžbětě. Začínali jsme jednoduššími skladbami a postupně se snad propracovali k většímu mistrovství. Za tu dlouhou dobu se ve sboru vystřídalo na čtyřicet členů, ale pevné jádro zůstává, jsme vlastně už taková velká rodina, včetně dětí, z nichž většina pokračuje v mém sboru ZUŠ Klíček.
Vraťme se ještě zpátky k Vašemu odchodu ze Zušky. Kam jste potom nastoupila?
Na městský úřad. Také to byla vlastně náhoda. Původně jsem se hlásila na inzerát v Žateckých novinách, kde radnice hledala člověka, který by navazoval a udržoval vztahy s partnerskými městy a uměl německy. Přijal mě tehdejší tajemník Petr Dvořák, kterého jsem učila hudební výchovu na gymnáziu. Vysvětlil mi, že to mysleli jako dobrovolnou a čestnou funkci, ale člověk jako já by se jim určitě hodil, takže po domluvě se starostou Jiřím Fouskem mě přijali na nově vznikající odbor školství a kultury. To bylo krásné období, byla jsem tam sama za sebe, nemusela řídit žádné lidi. Mám na tu dobu velmi hezké vzpomínky. Starosta Fousek byl úžasný, jako správný chlap jednal s každým na rovinu. Když se mu něco nelíbilo, tak to hned řekl. Člověk tak vždycky věděl, na čem je. Na radnici jsem pracovala osm let. V té době jsem založila třeba dnes již tradiční květnový Festival mažoretek, společně s kolegyněmi jsme vymyslely Hry bez katastru – soutěže mezi městy, a také jsem realizovala Komorní koncerty v obřadní síni radnice. Již tehdy jsem se podílela na Dočesných – měla jsem na starosti pivovary a delegace z partnerských chmelařských měst. Bývaly to kolikrát velmi horké chvilky. Vlastně jsme trošku suplovali funkci KASSu, který postupně zanikal. Pak z divadla na vlastní žádost odešel tehdejší ředitel Martin Koštial. Blížily se chmelové slavnosti a mně tak narychlo přesunuli v souladu se zákoníkem práce na jeho funkci. V roce 1999 to byla moje první z dlouhé řady následujících Dočesných, za které jsem s kolegy z divadla měla zodpovědnost.
Byla to velká změna?
Byla, zase jsem se totiž dostala do postavení, že jsem měla podřízené. V krátké době pak město vypsalo konkurs na nového ředitele. Vzpomínám si, že se mi do toho moc nechtělo, ale rodina mě přemluvila. Z 15 uchazečů vybrali mně. Je pravda, že jsem byla trochu ve výhodě, protože jsem už věděla, co ta práce obnáší. Také jsem měla štěstí, že v divadle už pracovala Hanka Zeleňáková, která je opravdovou duší této organizace. Bez ní by ten přechod z radnice zdaleka nebyl tak pohodový. Mojí labutí písní byly oslavy milénia v roce 2004, jejichž vlak rozjela radnice a po čase zjistila, že to asi nezvládne, tak to přešaltrovali na divadlo… naštěstí jsme to zvládli. No a po pěti letech se někteří radní rozhodli, že jim Urbancová vadí a odvolali mě. Přišlo to tak trochu jako blesk z čistého nebe. Hodně a dlouho mě to mrzelo, do té doby jsem totiž na svoji práci žádnou negativní kritiku neslyšela. Jediným kladem bylo, že už jsem měla nárok na odchod do důchodu. Dlouhou dobu jsem se pak divadlu vyhýbala. Radost do života mi pak vrátila nabídka ze ZUŠky, abych k nim šla učit nauku a sborový zpěv. Tak jsem se oklikou vrátila zpět k učení.
Ve kterém zaměstnání jste byla nejspokojenější?
Když bych si měla vypůjčit slova básníka: „Vším, čím jsem byla, byla jsem ráda.“ Měla jsem ohromné štěstí, že jsem vždycky dělala práci, které mě bavila. To je velká životní výhra – chodit do práce s radostí, nejenom kvůli výplatě. Narodila jsem se v neděli nad ránem v Hranicích na Moravě v závějích sněhu a říká se, že nedělňátka mají v životě štěstí.
Máte v rodině pokračovatele?
Štafetu po mě převzala dcera Alžběta, ta se hodně pomamila. Vystudovala konzervatoř, pak DAMU, učí na žatecké ZUŠ, vede Žatecký příležitostní sbor a komorní sbor Camerata. Syna jsem ale k hudbě nedokopala, ten se bránil. V přípravce mi dělal taková alotria, že jsem ho musela vyhodit. Jakub se našel v počítačích, vystudoval fakultu aplikovaných věd. Jako dospělý se pak sám naučil na kytaru a o společných dovolených na ni docela válí. Rodinnou tradici sborového zpěvu drží ještě vnuk Čeněk. Teď už ale chodí na střední školu, která je hodně náročná, takže učení má teď přednost.
Muzicírujete někdy společně?
Se synem, který bydlí v Plzni ne, ale když se Alžběta s vnukem přestěhovala do Siřemi, tak tam si občas v létě společně zahrajeme, ale jen tak lehce.
Přestože byste už dávno mohla jen odpočívat, stále učíte další generace dětí. Co je na té práci nejkrásnější a naopak, co nejtěžší?
Asi ta odezva. Když dětem dáváte lásku, většinou vám ji vracejí zpátky. Těší mě, že se ke mně i po letech bývalí žáci hlásí a posílají mi do školy už také svoje děti nebo dokonce už i vnoučata.
V současné době je asi nejtěžší děti u hudby a zpěvu udržet, protože kolem sebe mají moc a moc lákadel. Výuka nesmí být jednotvárná, děti musíte zaujmout, být neustále ve střehu, pozorovat, jak reagují. Ale pořád je to krásná práce a moc mě baví.
Práce s dětmi Vás určitě i hodně nabíjí. Dovedete si představit, že s tím jednou skončíte?
Říkala jsem si, že budu učit maximálně do sedmdesáti. Podle toho bych tak měla letos skončit. Občas jsem, především z hodin hudební nauky, hodně unavená. Sotva se doploužím domů, rychle to ze mě ale spadne, a už se zase těším na další hodiny. Zájem o moji práci zatím trvá, tak ještě asi rok vydržím, anebo mě budou muset ze ZUŠky jednou odnést nohama napřed (smích).
Měla jste náročnou práci i koníčka a k tomu dvě děti. Podporoval vás manžel?
Jednoznačně. Oba jsme měli zodpovědná povolání, náročná na čas a bez vzájemné podpory by to asi ani nešlo. Nakonec jemu vděčím za to, že nás přestěhoval do tak krásného města.
Děkuji za rozhovor. Iveta Drlíková

 

 

Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: