Pomáhá lidem s autismem. „Pomůže, když je přijímáme takové, jací jsou.“

Chomutovsko - Monika Pekárková pomáhá lidem s poruchami autistického spektra. Chystá se obnovit i benefiční hudební festival.

Jakým způsobem jste se začala o autismus zajímat? Co vás k tomu přivedlo?

Mám sestru a bratra - dvojčata a oba dva jsou autisté. Sestra dostala diagnózu zhruba v šesti letech, bratr dokonce až v osmi. Už dlouho jsme ale doma něco tušili a problematikou autismu jsem se hlouběji začala zabývat když jim bylo okolo tří let. Tehdy už bylo vidět, že je na nich "něco" jinak. Za nedlouho jim bude patnáct a dělají velké pokroky. Jsem na ně hrdá a oba dva jsou naprosto skvělí.

Podle čeho můžeme poznat, že tuto nemoc člověk má?

Je to velmi individuální, jelikož pojem autismus je opravdu široký. Oficiálně se tato diagnóza jmenuje PAS - poruchy autistického spektra, a jak název napovídá, těch projevů je opravdu široká škála, od těch nejběžnějších jako je problém s očním kontaktem, rituální chování, obtížné navazování sociálních kontaktů, až po ty vzácné jako je ona pověstná matematická genialita. Ve skutečnosti je ale autistů jako byl Rain Man vcelku málo. Často se spíše stává, že se tato nemoc pojí s dalšími přidruženými potížemi jako mentální retardací, logopedickými vadami nebo dokonce epilepsií. Základem je včasná diagnóza, trpělivost a pochopení.

Jak se podle vás má zachovat rodič v případě, že mu doktor oznámí možnost autismu u jeho dítěte? Jaké by měly být první kroky?

V dnešní době už je standardem, že se zhruba v roce a půl věku dítěte vyplňuje u pediatra speciální dotazník zaměřený na projevy autismu. Pokud se objeví nějaká podezření, další kroky vedou ke klinickému psychologovi či psychiatrovi. Výborná je i tzv. raná péče, což je zákonem daná sociální služba poskytovaná dětem do tří let. Obecně zkrátka platí, že čím dříve se vše odhalí a čím dříve se začne s vhodnou terapií, tím lépe. Oficiální diagnóza ale mnohdy nepřijde hned, návštěvy u odborníků se i díky dlouhým objednacím lhůtám mnohdy protáhnou i na více než dva roky. Rodičům bych doporučila především dát průchod strachu a nejistotě, nedusit nic v sobě. Klidně využít pomoc terapeuta, blízké osoby nebo přátel, svěřit se. Člověk má plnou hlavou otázek, strach z budoucnosti, přece jen je to pro to dítě i rodiče celoživotní stav. Je to ale příležitost jak poznat a prožívat život naprosto odlišným způsobem. Jejich svět je na jednu stranu pro nás nepochopitelný, ale zároveň velmi fascinující a v mnohých směrech hodně inspirující.

Jaké jsou dnešní podmínky pro autisty na školách? Mohou studovat na základních školách pro širší spektrum dětí?

Záleží samozřejmě na konkrétním stavu, který je potřeba pečlivě zhodnotit a postupovat pak dále. Jsou děti s autismem, které bez problému navštěvují základní školu, pak jsou tu speciální základní školy či individuální vzdělávání. Speciální školství u nás za poslední roky udělalo pokroky, ale stále tu je co zlepšovat zejména v dostupnosti terapií a kapacitách speciálních škol, obzvlášť v chudších regionech. Velké téma je i inkluze, která je ale v některých případech těžko proveditelná. Zároveň se tím ale otevírá prostor pro diskuzi s mladými lidmi, můžeme je správně informovat, poradit jim jak mohou například sami pomoci když do třídy přijde takový žák a zamezit tak případné šikaně. To je jeden z mých plánů, který bych v nadcházejících letech ráda uskutečnila.

Jaké jsou možné příčiny vzniku autismu u dítěte? Můžeme ho nějakým způsobem léčit nebo zmírňovat?

Teorií je samozřejmě nespočet, ale příčina zatím odhalena nebyla. Pokud se tak někdy stane, dotyčný dostane Nobelovku, tím jsem si jistá. (úsměv) Genetickým vyšetřením je ale možné určit, zda se jedná o zděděné predispozice či ne. Nezřídka se stává, že autismus se odhalí až v dospělosti. Zmírnit projevy můžeme různými druhy terapií, relaxačními technikami, velmi účinná je třeba muzikoterapie. U závažnějších problémů se přistupuje k medikaci.

Jste sama iniciativní v nějaké organizaci, nebo jakým způsobem se snažíte pomáhat lidem s autismem?

Už na střední škole jsem se připravovala na studium speciální pedagogiky, osud tomu ale chtěl jinak a nakonec jsem vystudovala Popularizaci hudby a organizaci hudebního života. Bavila mě myšlenka spojit hudbu s autismem dohromady a vznikl Autismusic Fest, benefiční hudební festival na podporu života lidí s autismem. Konaly se dva ročníky a výtěžek byl vždy věnovaný nějaké organizaci, která pomáhá lidem s autismem. Bylo to hrozně fajn a rozhodla jsem se festival příští rok obnovit, i když v trochu komornější a artovější podobě a moc se na to těším.

Mohou i ostatní lidé nějakým způsobem pomáhat lidem s autismem?

Největší pomoc vidím právě v té informovanosti. Vyvrátit si sám v sobě mýty o postižení obecně, které v naší společnosti panují. Vědět alespoň pár faktů, být tolerantní a trpělivý. Autisti nechtějí, aby je někdo litoval, oni svoji odlišnost nevidí jako něco špatného nýbrž jako realitu, kterou žijí teď a tady, a nejvíce jim pomůžeme tím, že je přijmeme takové, jací jsou.