Libor Michalec napsal modernizovaný cestopis. Můžete mu pomoci na svět!

„SLOVENSKO MEZI DOMOVEM A ZAHRANIČÍM“ je název nové cestopisné knihy Libora Michalce. Ukázku z ní jste mohli před časem číst na stránkách Regionu Podbořanska. Kniha má široký záběr od česko-slovenských hranic až po Duklu, od Magna Mater až po Čaputovou, vznikala více než dvacet let a v současné době si ji můžete „předplatit“ na portálu www.hithit.com. V případě, že se cílová částka nevybere, peníze se vám vrátí…

Čím je Slovensko jiné než ta spousta ostatních zemí, které jsi za ty roky, co jsi cestoval po světě, navštívil?

To je vlastně hlavní téma knihy – Slovensko je něco mezi domovem a zahraničím. Země, která je nám hodně blízká, ale zároveň je cizí. Je jiná v tom, že se tam domluvíme česky a že si s místními rozumíme určitě více než jinde. To, že máme část společných dějin, je znát.

Myslíš si, že ty výhrady, které vůči sobě historicky máme, mohou být někdy pro naše vztahy na škodu?

Myslím, že ano, ale já jsem se s tím nesetkal. Záleží na tom, v jakém naladění se tam člověk pohybuje. Pokud má výhrady, tak se mu vrátí. Jak se do vesmíru volá, tak se z vesmíru ozývá. Možná máme pořád zábranu Slovensko vnímat jako cizí zemi. Stává se mi, že když přejedu slovenské hranice, zmocní se mě euforie, připadám si, jako by jednou nohou pořád doma, ale přitom v cizině.

Bylo rozdělení republiky správné?

To je složitá otázka pro politology, neumím říct, co by bylo, kdyby. Já bych byl asi radši, kdybychom pořád byli jeden stát, kdybychom měli Tatry a Čaputovou…

Kdy v tobě dozrála myšlenka, že o svém vztahu ke Slovensku napíšeš knížku?

Bylo to v době, kdy jsem si uvědomil, že už jsem tam byl nesčetněkrát a pokaždé to pro mě bylo jinak inspirativní setkání s lidmi a s krajinou, a že tam pořád zbývá dost míst, která bych rád viděl. Došlo mi, že to je vlastně důvod, proč se tam vypravit a poznat tu zemi pokud možno do hloubky a psaním knihy tomu poznávání dát smysl.

Nejde ale o úplně typický cestopis – trochu zavání postmodernou?

Ano, inspiroval mě Claudio Magris, jehož kniha Dunaj mě nadchla. Jde o modernizovaný cestopis, ve kterém se prolíná více žánrů a mně přišel ten úhel pohledu nový a zajímavý a chtěl jsem se o podobný styl pokusit. Samozřejmě s tím rozdílem, že nejsem profesor italské univerzity.

Kniha je poskládaná jako mozaika příběhů, vzpomínek nebo reflexí uměleckých děl, ať už filmů nebo knížek nebo třeba setkání s lidmi, rozhovorů s osobnostmi. Co Tě vedlo k tomu knihu takto strukturovat?

Zdálo se mi, že klasické cestopisy už jsou takové opotřebované, v dnešní době, kdy se vše najde na internetu, už snad ani nemají budoucnost.

Přesto si může turista tvůj cestopis koupit a použít ho jako itinerář cesty po Slovensku?

Jde o místa, která na mně emocionálně zapůsobila, a byl bych moc rád, kdyby se tu emoci podařilo přenést dál. Samozřejmě, turistických průvodců je spousta, ale jedinečný prožitek z konkrétního místa by mohl být impulsem, který by navnadil čtenáře, aby se na to samé místo podíval.

Kdy jsi měl Slovensko nejradši? Při které návštěvě ti tam bylo nejlíp?

Asi to takto nedokážu říct, nestalo se, že by se mi na Slovensku nelíbilo, že bych odjížděl otrávený. Vždycky to bylo krásné a zvlášť když to bylo spojené s nějakým turistickým výkonem. Když jsme prošli Slovenský ráj nebo byli na túře v Tatrách. Krásných bylo i loňských pět týdnů v Bratislavě, které jsem měl možnost prožít díky stipendiu Visegrádského literárního fondu. Moc za tu příležitost děkuji.

Popisuješ i setkání s lidmi, kteří ještě žijí autenticky trochu mimo civilizaci. Možná to dřív bylo častější než teď? Nebo se stále dá natrefit na salaš, kam noha turisty úplně nedojde?

Těch míst hrozně rychle ubývá, civilizace ve střední Evropě už prostoupila krajinu téměř všude. Překvapilo mě to, že i východní Slovensko se takto proměňuje. Zvláštní místo samozřejmě zaujímají romské osady, to v Čechách neznáme. Přiznám se, že jsem jen projel kolem a bál se zastavit.

Kteří ze Slováků tě nejvíce oslovili?

Je jich hodně. Z filmařů mám rád například Feniče, Jakubiska i Kleina, spisovatele Dominika Tatarku a političku Čaputovou. Často vzpomínám na prvního slovenského prezidenta Michala Kováče, se kterým jsem měl možnost pořídit interview.

Kdo ti naopak sympatický není?

Jsou to představitelé politických stran na hraně extremismu, sympatický mi není například Kotleba. A pak třeba Mečiar.

Proč by si lidi měli chtít tvoji knížku přečíst?

Pokud mají ten pocit, že Slováci jsou něco víc než sousedi, tak by je mohla inspirovat k návštěvě a bližšímu seznámení.

Hezky, dlouho a rád fotíš, jakou roli v knize hrají fotografie a podle jakého klíče jsi je vybíral?

Fotografie tam jsou černobílé, na mých webových stránkách budou ke každé kapitole fotky barevné. Protože knihu vydávám vlastním nákladem a s pomocí příspěvků na portálu HitHit.com, musel jsem se rozhodnout pro černobílé fotky.

Když se lidé rozhodnou tě na HitHitu podpořit, co jim nabízíš?

Těch odměn je víc. Jednak samotná kniha, pak je to kniha plus některá ze starších knih dle výběru, kniha s cínovým betlémem (protože jsem mj. i cínař) a kniha s cestopisnou přednáškou o Slovensku, které jsem kdysi rád pořádal a líbilo by se mi o této „malé velké zemi“ vyprávět v přímém kontaktu s lidmi.

Tak snad ta možnost už zase brzy bude…

Marcela Svejkovská